Zpřítomnit se

Proč často z přítomnosti odbíháme do budoucnosti? Kam pak mizí naše tady a teď? A proč je dobré se k němu neustále vracet?

Další úplně běžná cesta do práce. Za okny ranního autobusu se míhá krajina, čerstvá a lehce urousaná. Trochu se ztrácí pod jemným oparem v růžovobílé, ale i ten pomalu mizí… a já si najednou uvědomuju, kam se většinou dívám. Do telefonu. V tom lepším případě čtu knihu. Nebo poznámkuju do sešitu. Přečkávám čas, než se přemístím.

A od toho okamžiku chci procítit, jak důležité je pro mě každé teď. A od obrazů, které se míhají za oknem, už nikdy neodtrhnu oči.

O hodinu později v hotelu pozoruju hosty při snídani. Jsou rozespalí, napůl ve světě snů, napůl ve světě povinností. Pomalu si vybírají snídani a jejich pohyby jsou vláčné jako míchaná vejce se špekem, která si nandavají na talíř z teplého rautu.

Přichází polská rodina s dvouletou holčičkou. Sednou si stranou ostatních hostů. Holčičku usadí na židličku a před ní položí tablet. Snídaně se odehrává tak mimochodem, aby si malá nevšimla, že jí. Aby se tou zcela nepodstatnou snídaní nezačala nudit.

A tak už od malička tihle rodiče učí své děti, že to, co se děje právě teď, v přítomném čase, je zcela nezajímavé a má být nahrazeno jakoukoliv jinou, hodnotnější zábavou.

Máš jen jedno teď

Nikdy jsem nevěřila na odkládání přítomnosti do budoucnosti. Na ‚teď si budeme pár let odříkat, abychom se pak měli dobře.‘ A když za mnou Patrik přišel s tím, že mění práci a uvidíme se dvakrát do měsíce, a to ještě kvůli mým směnám bůhví jak, řekla jsem jen: „Promiň, ale tohle není pro mě. Mně nezáleží na tom, co bude jednou.“ 

Já žiju své teď. Chci s tebou žít v přítomnosti, ne pro budoucnost. Touhle přítomností tvoříme naši budoucnost.

Protože ty okamžiky, které spolu trávíme teď, jsou jako cihla k cihle, naše ‚upeč třeba chleba‘, prostě společná přítomnost, ze které se tvaruje budoucnost. Ty peníze, které získáš ztracenou přítomností, ti žádnou budoucnost nezaplatí. Věř mi. Vím to. Už jsem to jednou zažila. Odkládání přítomnosti do budoucnosti.

Ze dvou lidí nežijících ve společné přítomnosti se stali dva lidé se společnou minulostí, které už žádná společná budoucnost nečekala.

Měním potom na teď

Přemýšlím o tom, jak se zpřítomnit a nebýt pořád v bylo a bude. A pak jsem se sestrami na snídani v Brně a musím se smát. Lilin přítel se nám směje. Hodně se nám směje. Jsme snad nejpodivnější lidi, co zná.

Sedíme u stolku na terase kavárny, kýčovité letní ráno ve městě. Málo lidí, slunce svítí, ptáčci cvrlikají, vítr nám cuchá vlasy. Doplní si každý podle libosti. Slečna před nás postaví snídani a my tři ještě ani nedáme první sousto do pusy a už se pouštíme do plánování, kam půjdeme jíst pak. A taky co. A jak moc.

Proč to děláme? Netuším, ale stává se nám to snad pokaždé, když jsme spolu. Chci to změnit. Chci se ptát ‚Co si dáme teď?‘ ne ‚Co si dáme potom?‘

Chci se zpřítomnit. Chci nás zpřítomnit. Jíst snídani jako by žádná další po ní už nikdy následovat neměla.

Mysli na to, že:

  1. Když žiješ v budoucnosti, ztrácíš přítomnost.
  2. Přítomnost je to jediné, co můžeš měnit.
  3. Co máš teď, už nikdy znovu mít nebudeš.