Dobrá rada zadarmo? Děkuji, ne, prosím.

Stalo se jednoho poklidného odpoledne: V messengeru mi bliká zpráva, píše mi kamarádka, se kterou jsem se dlouho neviděla. Po pár oťukávacích frázích se ptá, jak se daří, a já se zmiňuji, že se druhý den chystám na pohovor na nové místo.

Ajaj, že jsem radši nemlčela. Kamarádka spustí stavidla. Vychrlí na mě, jaký je můj potenciální zaměstnavatel kretén. Že neplatí lidem. Že je slizkej až hanba. A když její slovní útoky mírním smířlivými frázemi ‚Já ho vůbec neznám, sestra je u něj spokojená, zkusím a uvidím‘, začíná přitvrzovat a předkládá mi výčet prohřešků sesbíraný porůznu od kamarádky kamaráda jedné kamarádky.

Poslední tečka: nevydržíš tam ani měsíc. Hm, možná ne, ale vyhrazuji si právo to zkusit.

Ach ano, přiznávám, nechala jsem se rozhodit. V okamžiku, kdy jsem měla pocit, že vím, co chci a kterým směrem jdu, přijde dobrá rada nad zlato a zpochybní násilnými argumenty můj výběr. Ztrácím klid a po nohou se mi plazí nejistota, která mi začíná obtáčet a svírat mozek. A to všechno kvůli jedné znásilňovačce mysli.

Znásilňovači mysli se snaží okrást nás o naši lekci. Nutí nás myslet si to, co chtějí oni. Udávají našim myšlenkám směr.

Po této epizodě jsem se vůči nim stala vnímavější a zaměřila se na to, kdo mou mysl znásilňuje a kdo jí dává prostor a sleduje mé jednání z uctivé vzdálenosti. Třeba mé důvěrné přítelkyně. Mé sestry. Můj kluk.

Neser se mi do života. Díkymoc

Věř mi: to, že se podle tvého názoru druhým lidem kazí život, není tvá starost. Tvá starost ani není uchránit je od nepříjemností.

Nepříjemnosti jsou jen pouhopouhé nepohodlí, které vytváří prostor pro zásadní životní lekce.

Je to klišé, ale dokud nejde o život, nejde o nic. Proto jediná povolená informace, kterou vnutím své sestře, když jde na rande naslepo, je, že její budoucí miláček je sexuální deviant a psychopat, na kterého je vydaný mezinárodní zatykač. Rozumíme si, že?

Žij svůj život a nestarej se o druhé.

Nejvíc se o druhé lidi starají ti, co nemají srovnaný svůj život. Upřímně, proč bych měla někoho navigovat jeho životem, pokud sama pevně držím kormidlo toho svého? Lidi, co svůj život neřídí, mají prázdné ruce, a tak je strkají ke kormidlům, která nejsou jejich.

Víš, nejsem tak sebejistá, abych si byla vším, co dělám, stoprocentně jistá.

Mám pochyby. Mám je často. Snažím se, aby nebyly výsledkem mého strachu, ale aby byly zdravé a pomohly mi co nejlépe vyhodnotit situaci. V okamžiku, kdy mi někdo velkoryse nasype své dobré rady, rozhazuje mě z konceptu. Vzedme ve mně vlnu odporu (protože tak většinou reaguji na každou dobrou radu, zvlášť tu kritickou), načež přichází fáze pochybovací. A naštvání na toho dobrodince. Znásilňovače mysli. Protože už mě nebaví omlouvat takové útoky větami jako ‚ona to myslí dobře‘, ‚chce jen moje dobro.‘, ‚Chtěla mě varovat.‘

Usekni hlavu sedmihlavé svini. Pardon, sani

Pety, moje kamarádka a mistryně v míchání parfémů a rajc olejů, mi jednou v létě prozradila, jen tak mimochodem, báječnou věc, jak někomu poradit. S úctou k jeho řešení. A bez násilí. Skoro nikdo to nedělá, přitom je to taková blbost: Zeptej se ho, jestli o tvoji radu a názor stojí. Málokdo řekne ne (protože lidi jsou zvědaví). Ale každý by měl dostat příležitost své ne říct.

Díky Pety jsem se na to víc zaměřila a naučila ještě víc naslouchat a mnohem méně reagovat. Samozřejmě jde i o kontext. Některé z mých vztahů jsou natolik důvěrné, že vím, že o svolení říct názor žádat nemusím. Komunikace má už nastavená svá pravidla. Ale stejně to občas, jen tak mimochodem, udělám. Pro jistotu. Pro zdůraznění respektu. Protože mám úctu k tomu, jak mí blízcí žijí svůj život, i kdybych já to udělala milionkrát jinak. Protože to není můj život. A já jsem zvědavá, co z jejich rozhodnutí vzejde.

Pozor na znásilňovače mysli. Myslí jen na sebe, ne na tebe. Tak na sebe mysli hlavně ty.

Dobré rady přijímej jen tehdy, pokud si je vyžádáš. Na ty ostatní použij mentální zmizík. (Zmizík dle Wikipedie jest: obchodní název přípravku, který může modrý psací inkoust chemicky zbavit jeho barvy a písmo tak učinit neviditelným. Dobrý, ne?)