Neexistuje větší sebestřednost než utápění se ve svých vlastních smutcích. A není lepší medicíny, než si je prohlédnout z nadhledu.

„Skutečnost je mnohem obsáhlejší, než my ji vnímáme. Je zřejmě nesmírný počet věcí, které nevnímáme a o nichž vůbec nevíme, právě proto, že je nevnímáme. Jsoucna, která existují bez ohledu na naši znalost či neznalost. Nazýváme je objektivní skutečností, která existuje nezávisle na našem vědomí, a tudíž, co my všechno ještě nevíme?“ zamýšlí se vypravěč Fuksovy novely Obraz Martina Blaskowitze během návštěvy v ondřejovské hvězdárně.

Uvědomit si, co všechno nevíme, a představit si monumentálnost vesmíru je skvělá léčba Dunning-Krugerova syndromu i melancholických ufňukaných smutků.

Jen malá tečka

Naučila jsem se vlítnout do vesmíru. Vlítnout do něj, proletět se galaxiemi, minout hvězdy hvězd a zase se vrátit zpátky na zem. Ze stejného důvodu šplhám na kopce, do korun stromů i na rozhledny, ale vesmír má pro mě hypnotizující sílu temnoty. Je temný, temnější než temný, ale září vším, co v něm žije a umírá. Vesmír je nekonečný a já vím, že vesmír je ve mně a já jsem vesmír. A tak i můj život má nekonečně mnoho možností.

Vesmír mě vrací zpátky na zem. Z bahna, které mě stahuje dolů, mě povznáší. Vynáší nahoru jako raketa.

Čím víc se topím, tím víc potřebuju cítit monumentální velkolepost vesmíru, ve kterém žiju. Jsem jeho součástí, malou tečkou. Věčnou. Co je jeden můj malý smutek oproti všem těm umírajícím hvězdám, zábleskům, které k nám putují desítky i stovky let, všemu tomu prachu a kráse, která je nadpozemská. Doslova. Vesmír je rozlehlý. Je velký. Nedozírný.

Z té velikost, nekonečnosti se mi točí hlava dostávám závrať a ztrácím sebestřednost, které je smutek plný.

Vesmír je ale mnohem víc. Je neustálou připomínkou zázraku vzniku a existence. Co vzniká, musí také zaniknout. Než ale přijde ten čas, musí to, co vzniklo, svědomitě a důsledně naplnit důvod své existence.

Všichni říkají život je příliš krátký. A já jim říkám život je příliš dlouhý na to, abych jen zopakovala, co už miliony přede mnou. Chci létat, co jen to půjde.

Nechci ho prožít v nudě a jistotě ověřených cest. Chci se divit. Chci se zlobit. Chci pochybovat i věřit. Nechci hrát na jistotu, i když to znamená trápení a pochybnosti. Na to tady plánuju být příliš dlouho.