Průčelí portugalských domů v úzké uličce

Všechny dveře dokořán

Pocit otevřených dveří dává naší duši svobodu a možnost pohybu.

„Néé, nesnáším zavřené dveře,“ zarazila mě Lili, když jsem jí chtěla dopřát soukromí. Rozhlédla jsem se po svém bytě. Nerada zavírám dveře. Potřebuju prostor. Často chodím sem a tam. Miluju, když můžu plynule procházet z jednoho místa do jiného. 

Uvědomila jsem si, jak je důležité uspořádat si nejen své bydlení, ale také život tak, abychom si do něj naskládali co nejméně překážek.

Než bychom dveře a prostor otevírali, zavíráme je a stavíme si do cesty – vědomky či nevědomky – jen samé překážky a bariéry. Zavřené dveře nás demotivují, abychom vyvinuli úsilí se někam přesunout. Brzdí nás. 

Prostor s otevřenými dveřmi je prostorem průchozím.

Otevřenými dveřmi, otevřenými místnostmi vzniká prostor, který žije a dýchá. Stává se sumou mnoha možností. Usnadňuje nám přemisťování i plynutím v něm.

Hýčkat v sobě pocit otevřených dveří dává naší duši svobodu a možnost pohybu.

Možnost rozletět se kdykoliv kamkoliv bez toho, aniž by potřebovala zdvořilého portýra nebo se musela obtěžovat saháním na kliku. Uuuf, únavné!

Dveře pro cokoliv

V létě jsem se po dlouhé době potkala s Lukym, kamarádem z Prahy. Přijel fotit do Brna, s sebou pětiletou sestru. Byl plný euforie po čerstvém rozchodu s dlouhodobou přítelkyní. Po letech ve vztahu, kde nežil v pravdě sám se sebou, se s nadšením pouštěl do všech možných dobrodružství. Jeden den v Praze, jiný v Kodani. Chvíli chodit po Tatrách a najednou se ocitnout v Himálaji.

„Uvědomil jsem si, že můžu cokoliv,“ řekl mi s výrazem naprosté svobody. A on nejen že může, on to i žije.

Setkání s ním bylo jako živá voda. A nadšení nakažlivé.

Chtěla jsem v sobě taky procítit ono ‚cokoliv‘, ale záhy jsem si uvědomila, že ‚cokoliv‘ není má cesta.

Neumím být ‚kýmkoliv‘ a je víc než fair play si to konečně, po spoustě let snažení, přiznat.

Zá se mi, že ve světě, který nám dává pocit, že můžeme cokoliv, přichází víc než cokoliv jiného úzkosti. Příliš mnoho voleb. Příliš mnoho možností. Neschopnost zvolit a jít. Vybrat si, kým jsem a kým budu. Rozhodovací paralýza.

Úzkost, protože neděláme cokoliv, jako vidíme na sociálních médiích. Úzkost, že nejsme dost jedineční, neobyčejní, dobrodružní, šílení, zábavní, zajímaví. Významní.

Možná ale jen potřebujeme vytvořit hranici tomu ‚cokoliv‘. Nebránit se čemukoliv, ale také si být vědomi, v souladu se sebou, která cokoliv pro nás nejsou.

Mít možnost otevřít dveře a vykročit jinam, ale přitom velmi dobře znát prostor, ve kterém žije naše duše. Znát hranice svého mentálního bytu nám dává pocit bezpečí a ukotvenosti. Já jsem já. Ne cokoliv.

Pokud chceš být čímkoliv, měl bys nejdřív vědět, kdo jsi.

Epilog

V zimě dveře mezi pokoji zavírám, abych zabránila průvanu ze společné chodby. Ale… cítím, jak mě to brzdí a zastavuje proudění. Dnes sedím u pracovního stolu, všechny dveře dokořán, v chladu snad nekomfortním, ale já se cítím pohodlně jako už dlouho ne. Trochu zimy vyřeší dobrý svetr a horký čaj, zavřené dveře ale nevyváží nic.

Na Instagramu sleduju, jak Luky rozvíjí své ‚cokoliv‘. Vím, že ho žije naplno, protože měl odjakživa, co ho znám, všechny dveře dokořán.

Otevřené dveře násobí počet možností. Ale každý z nás těch možností potřebuje jiné množství.

Photo credit: freephotos.cc