Stop násilí na prokrastinaci. Dejte jí už pokoj, chuděře

Co mě jedna banální filmová scéna naučila o konci odkládání odkládaného?

Následujících pět minut představuje jediný důvod, proč čas od času zatoužím znovu vidět film Jíst meditovat milovat.

Klidný balijský podvečer. Luxusní dřevěný dům uprostřed zeleně. V něm Javier Bardem s Julií Roberts, každý na své pohovce. Přátelé, ale dosud ne milenci. Javier zavře knížku a dívá se na Julii, jak si soustředěně čte na druhé straně pokoje. Odloží brýle, knížku, usměje se sám pro sebe a vstává z pohovky. Vybírá hudbu a pouští nezaměnitelné ‚S Wonderful v podání Joãa Gilberta. Javier si rukou poklepává do rytmu a pomalu se – s viditelným rozechvěním – přesouvá k Julii.

On je roztomile nejistý, ale zároveň odhodlaný, protože ví, že když ne on, nikdo jiný to neudělá. Ona předstírá, že o něm neví. S úsměvem se zastaví nad ní, ona se na něj podívá a rozzáří se tím svým kulervoucím úsměvem. Pořád ještě předstírá, že neví, o co Javierovi jde. On ji jemně vezme z rukou knihu, založí stránku a řekne:

Darling… it’s time.

Nevím, proč mi ta scéna tolik utkvěla v hlavě. Z filmu, jehož druhá čtvrtina je věnovaná italskému obžerství, bych si měla pamatovat spíš hory božských těstovin s rajčaty, roztékající se sýr se na křupavé pizze a hektolitry fantastického vína. Ale ne. Je to ‚darling… it’s time‘ okamžik. Konec odkládání odkládaného. Čas odvést práci na nevyhnutelném.

Proč je prokrastinace základní ingrediencí mého tvůrčího procesu?

Dobrovolně na sebe beru roli obhájce. Prokrastinace není čiré zlo, jak se nám snaží namluvit seberozvojoví mágové. Prokrastinace mi umožňuje si postupně promyslet a vycizelovat, co je podstatné. Díky prokrastinaci nevybliju první, co mě napadne, ale strávím spoustu času přemýšlením a přesunováním kostek, které potom tvoří finální nápad. Získávám tak čas mu i více věřit. Můžu ho pak líp prodat. Druhým i sobě.

Miluju prokrastinaci a přijde mi prospěšná. Bez ní by nevznikla většina mých textů.

À propos jak myslíš, že píšu? Mám nápad, sednu ke klávesnici, příběh je tady? No neblbni. Většinou opečovávám několik rozepsaných textů současně. Postupně je piluju. V průběhu dne nebo spíš dnů narazím na dalším podněty, které mi pomůžou. Nebýt prokrastinace, nikdy bych nedala prostor těm nejzajímavějším myšlenkám.

Nejtěžší na psaní je najít rovnováhu mezi tím, co mám v hlavě, a tím, co sděluju.

První draft tohoto textu jsem napsala přibližně před měsícem. Jeho podoba byl nadpis a odkaz na youtube. Všechno má svůj čas a já už se nebojím nechat vše zrát dlouho. Nepranýřuju se za to jako dřív. Stačí mi, když psaní věnuju podstatnou část svého dne, ale nemusím vždy odevzdat (sama sobě) text, který rozepíšu.

Pokud mi ale dokončení textu trvá příliš dlouho, přichází okamžik lehkého ‚darling… it’s time‘ nátlaku.

Vždy, když se k něčemu strašně dlouho rozhoupávám a vím, že tentokrát už to opravdu nesmím oddalovat, jsem sama sobě Javierem a říkám darling… it’s time. Dnes už tu sukni došiješ. Knihu dočteš. Dopis do agentury pošleš. A miluju ten pocit, kdy se ráno probudím s odhodláním a říkám si – lehce nejistě, ale dost rozhodně – darling… it’s time.

Ze všech pomůcek pro boj s prokrastinací mi tahle funguje nejlíp. Snad proto, že jsem si ji sama vymyslela. Díky ní vím, že se na sebe nemusím zlobit, když s velkorysostí odsouvám podstatné i nepodstatné. Na později, na večer, na zítra, na jindy, až bude lepší datum, po víkendu, po výletě…

Uklidňuje mě vědomí, že v ten správný čas, až uzraje odhodlání a síla, řeknu si prostě jen darling… it’s time.