Štěňata utíkají pořád vpřed a nic je nezastaví. Učení pro ně nikde nekončí ani nezačíná.

Návštěva u sestry v Anglii byla plná překvapení. Prvním z nich bylo přivítání, u kterého – pro mě nečekaně – asistovali dva malí chlupatí bobečci. Do rodiny přišli jen den předtím.

 Celý týden sleduju, jak se štěňata stávají členy své nové smečky, a přemýšlím o tom, jak je proces učení jednoduchý, když jsi mládě.

Všechno je zábavné, zajímavé, nekomplikované. Všechno bereš jako dobrodružství.

A říkám si, proč je pro nás v dospělosti učení často takovou bolestí.

Je to snad tím, že o něm tolik přemýšlíme a bojíme se selhání? Hledáme nějaký hlubší smysl, popřípadě dostatečně atraktivní protihodnotu (víc peněz, lepší pozici, vyšší titul)?

A když je nenajdeme, přestaneme učení věnovat pozornost?

Střemhlav do propasti

Štěňata jsou v novém domově od soboty. 

Rocco vypadá jako pes z animovaných filmů. Ten pes, který schody neschází, ale kotrmelcuje a kolem něho létají barevné hvězdičky a nápisy Bum! Bác! Prásk! V podstatě jen čekáme, kdy nabere takovou rychlost, že se neubrzdí a rozplácne o zeď.

Malá Bonnie není oproti bráchovi takový střelec. V pondělí a úterý se po schodech nechala nosit lidským výtahem. Ve středu schodiště pokořila metodou nohy zadek nohy zadek. A ve čtvrtek už seběhla sama a teď v dupotu dává na prdel i bráchovi.

Učení je baví, je to hra a co víc, arašídové tyčinky jsou ta nejlepší motivace.

Učí se tak rychle! Prostě o tom nepřemýšlí. Netrápí se typicky lidsky zkoumavými otázkami jako:

• K čemu mi to bude?
• Má to smysl?
• Mám se to učit?
• Mám se tomu věnovat? 
• Co za to dostanu?

Bonnie a Rocco za jeden den pochopili, že když chtějí arašídovou dobrůtku, musí sedět. A čekat. Že čůrání se vyplácí víc venku a hovínka na koberci můžeme omluvit jen ráno.

Chci se naučit učit jako štěňata. Momentálně hledám tu správnou motivační pochoutku, která by mě opět přiblížila k francouzštině.

Užívat si nekonečno

Při snídani pozoruju Bonnie s Roccem, jak se navzájem zakusují na dvorku. Pomalu mi to dochází.

Učení nikde nekončí ani nezačíná. Je to jeden nepřetržitý řetězec, ve kterém jedno navazuje na druhé. Krůček po krůčku. Odměna za odměnou. 

Představ si, jaké to bylo, když jsi byl malý. Učil ses toho tolik, ani jsi o tom nevěděl.

Pokud k učení přistoupím na honem, jen ať už to mám za sebou a dosáhnu vytyčeného cíle‚ shořím.

Pokud se stane nedílnou, klidně i drobnou součástí mého dne, bude stále se mnou. A já se nikdy nepřestanu učit a taky se tím bavit. Jako štěňata.

Photo credit: freephotos.cc