Štědrovečerní rozjímání. Bez patosu

O maniakálním vánočním stromečku a vytváření vlastních tradic uvnitř starých tradic

V prvním adventním týdnu jsme se sestrou Johankou dostaly od maminky zásadní vánoční úkol: vybrat a přivézt stromeček. Nejdřív jsem zkoušela změnit nezvratný osud a zavést novou tradici. Mamí, co kdybychom letos neměli stromeček. Je to spousta zbytečně vyhozených peněz. Je to neekologický. Nedává to smysl. Ne, stromeček bude. Maminka ho chce.

Následující sobotu vyrážíme na trhy do Brna. Nejdřív fashion v Mosilaně, pak ty adventní na náměstích. Oboje lidská tlačenka. Johanka zahájila hledání nejlepšího punče a svařáku už na začátku listopadu. Potřebuje rozšířit zkušenost. Pomáhám jí s tím, co to jen jde.

S lehkým uzarděním si objednávám Roztahovák. Dvojitej. Doprdele. Turbomoští názvy mě fakt jednou zabijou.

O šest svařáků a jedny bramborové spirály později se vlakem vracíme domů s geniální myšlenkou vystoupit o město dřív, koupit stromeček a přivézt ho tak při jedné cestě. Alkoholová euforie dělá všechno tak nějak jednodušší. Přeslazené koledami i svařákem spěcháme těsně před zavíračkou do Mountfieldu.

Vybíráme stromeček. Zmateně. Všechny stromky jsou stejné, ale stejně na nich nacházíme odlišnosti a dostáváme se do klasické slepé uličky ženských dilemat. Prodavač se směje pod vousy. A pak přichází další. A ještě jeden prodavač. Okukují nás a baví se. Ukazují další a další stromečky. Tváří se, že pomáhají, ale chtějí nás zmást. Nakonec ho máme. Ten pravý a jediný. Alespoň pro letošní svátky.

Je nejmíň křivý, nejmíň řídký a dostatečně sytě zbarvený. I když ten nalevo… Dost! Padáme odsud.

Jdeme platit a jak stojíme u pokladny a já vytahuju kartu, najednou prásk do uší. Maniac z Flashdance. Kdo slyšel, ví. Já, sestra i paní pokladní se začneme usmívat a vrtět. No jasně, po všech těch přeslazených vánočních hitech konečně něco normálního. A pokladní žaluje na šéfa: už před týdnem chtěl pouštět koledy, blááázen. Zakázali jsme mu to! směje se. Vždyť jich ještě všude bude dost. Ta ženská má recht. Líbí se mi.

Potřebné narušení stereotypu

Zdá se, že není jediná, kdo takhle uvažuje. V kavárnách, kam ráda chodím, střídají vánoční kýče ty nejlepší staré ploužáky. Whitney Houston, Michael Jackson, George Michael, Phil Collins. Nostalgie. Jako jo, tohle chceš poslouchat. Je to tak divný, že tomu věříš. A teď sedím v podniku, kde právě vánoční koledy v sinatrovském pojetí vystřídala šedesátá léta jako vystřižená ze soundtracku k Hříšnému tanci. Don’t you feel like cry. Don’t cry for me. A dám si k tomu marokánku. To jsou na můj vkus až dost Vánoce. Stand by me.

A protože většina skladeb je stejně o lásce, vlastně se k těm Vánocům krásně hodí. Vánoce oslavují zrození a zrození je láska. Will you still love me tommorow?

A tak přemýšlím o tradicích. Když jsem dospívala a odbývala jsem si svoji druhou, opravdickou pubertu, měla jsem potřebu odmítat všechno a všechny. Co se mělo dělat nějak, na just jsem udělala jinak. A nebo jsem o tom aspoň přemýšlela. Šlo to ze mě tak nějak přirozeně. Rebel. Konformita nebyla pro mě a připadala jsem si hrozně odlišně.

Pak začneš studovat vysokou školu a dostane se ti do ruky učebnice vývojové psychologie a ty si uvědomíš, že stejným procesem před tebou, s tebou i po tobě prošlo tolik puberťáků, že by ses nedopočítala. Ach tak. Dobře. A dnes vím, že mě nejvíc baví porušovat pravidla uvnitř svého kruhu jasně daných pravidel.

V čistém chaosu se žít nedá. A v každém chaosu člověk nakonec najde organizaci. Co vypadá náhodně, má většinou přesně danou strukturu. Shluky. Vločky. I mravenci.

Dělám věci jako já

Mám ráda tradice a rituály. Uklidňují mě. A uvnitř rituálů jedněch vytvářím si rituály nové. Každý rok vyrábím vánoční přání a posílám je poštou k těm, se kterými nemůžu, ale chci být. Letos jsem připojila nové vánoční tradice. Louskáček s perlami ve velké večerní. V kině. Tichá modlitba a poděkování v kostele. Degustace punče a svařáku.

A to, že první vánoční dárek vždycky koupím sobě. Pro radost. Protože musím mít nejvíc ráda sama sebe, abych mohla mít ráda taky všechny ostatní. A musím dávat nejdřív sobě, abych ze sebe mohla dávat ostatním. A o tom pro mě vždycky budou Vánoce, to je ten rámec, který vymezuje mnou respektované vánoční tradice: láska a dávání. Přítomnosti, pozornosti a radosti.

A příští rok vyhlásím stop stav na dárky. Nebudu s rodinou. Žádné cukroví. S kočkama si udělám kostýmovou párty. Nová tradice. Neotradice.