Sestoupit do hlubin, naslouchat tichu

Stává se mi to nejčastěji v prosinci. Toužím po jediném. V tichu uslyšet sebe.

Ačkoliv jindy trávím spoustu času s hudbou nebo audio pořady, ke konci roku cítím, jak mi zvuky vadí přímo fyzicky. Ruší mě v něčem, co musím udělat. Co musím slyšet. Ruší mě v tichu.

Chci využít poslední dny roku ke ztišení. Ztišit se stejně jako příroda. Být jen sama se sebou. Zamyslet se nad sebou. Slyšet sebe.

Potkat sebe sama

Čas od času ve svém životě zabloudím a propadám beznaději. Jsem úplně mimo, nebo jsem plus mínus trefila směr? Kudy dál? O jaké významné body se na své cestě opřít? Kde se zastavit a co minout?

A ze všech míst a milníků mi na konec vychází pořád to stejné. To nejdůležitější je potkat sebe sama. Moudro století, vid?

A nenajdeš lepší místo k setkání než v hloubce a tichu.

Když cítíš, že ztrácíš cestu, ticho a hloubka tě odhalí v celé nahotě a připomene, kdo jsi, na čem jsi vystaven a co chceš.

Cesta tam a zase zpátky

V knize Dcera čarodějek od Doroty Terakowsky čarodějky pravidelně sestupují do podzemí, aby obnovily svou magickou sílu. Není to snadné a jejich cesta nemá jednoznačný, předem daný výsledek. V podzemí se nacházejí temné síly, které – budou-li vzbuzeny – můžou čarodějky zahubit. Přesto musí tuto cestu riskovat. Riskovat smrt v podzemí, aby mohly žít nad zemí.

I naše síly se postupně odčerpávají a musí se doplnit. Sestupem do hlubin temných, nepředvídatelných, a proto obohacujících.

Ponořit se do hloubky děsí, protože jsme tam sami. Nikdo nám nenapovídá, nic neříká. Neradí, zda máme cítit to nebo ono. Zda se stát tím či oním. Jsme jen my a hlubina. Hloubka hluboká a temná. Pravda o nás samotných.

Neboj se sestoupit do hloubky a také v ní zůstat. Dočerpáš své síly. Napiješ se z vlastního pramene, který je nezávislý na tvém okolí. Ty sám jsi ten pramen.

Mít svůj nezávislý zdroj pomáhá. „Pokud člověk nežije z vlastního pramene, potřebuje rauš, potřebuje útěky od sebe samého, potřebuje se neustále přesvědčovat, že je jednička, a k tomu používá všechny možné prostředky,“ vyjmenovává filozofka Anna Hogenová v rozhovoru pro DVTV.

Neustále kloužeme po bezpečném povrchu sociálních sítí a prohlubujeme tak své neuspokojení a frustraci. Přitom ze všeho nejvíc potřebujeme:

Zastavit se
Ztišit se
Vnořit se
Porozumět

Když jsem byla malá, často jsem si napustila vanu plnou vody a s kohoutkem stále ještě naplno se ponořila pod hladinu. Zvuk bubnující vody, prýštící a řvoucí, mi dodával pocit dokonalého zmizení ze světa. Naplňoval mě hlubokým klidem a štěstím.

Stejně uspokojivý a očistný pocit mám, když se mi podaří ponořit pod hladinu sebe samé a připomenu si, kdo jsem.

Jen kratičký záblesk

Stejně jako odvážné čarodějky doplňují síly v podzemí pravidelně, ani my si jen s jedním ponořením nevystačíme. Kdepak, to by bylo moc snadné a nejspíš by to i popřelo podstatu naší celoživotní cesty a hledání.

Slovy Anny Hogenové: „K tomu, co je nám vlastní, se dostáváme jen v okamžicích. To není žádné vlastnění sebe samého na dlouhou dobu. Je to jen záblesk, okamžik, který vám prozáří celý další život.“ Líp bych to neřekla.

A proto jediné, co si na konci tohoto roku přeju a co nikdy nikdy nikdy nechci zapomenout: