Každý výlet má svůj vrcholný okamžik. Při podzimní návštěvě sestry v Anglii to pro mě byla noc s jedním Italem. Julio je rodem mafián, srdcem rybář. You are an angel, říkal mi. So untouchable.

Třetí den v Anglii, třetí večer doma?  Zakazuje se. Vyrážím s blokem a tužkou do pár kilometrů vzdáleného centra. Noční pochod. S údivem, který přechází do nasrání, zjišťuju, že většina podniků zavírá v pět odpoledne. Co to jako jé, Sisinko?  Naštěstí objevuju supercoolhipster podnik. Víno se mi podaří objednat až napotřetí. Nerozumí mi. Áj wont vájn! Aby mé jazykové sebevědomí nešlo úplně ke dnu, znásilňuji svoji mysl mantrou ‚není to tvoje chyba, není to tvoje chyba‘. Víno budiž nápomocno.

V jedné ruce tužku i sklenici sedám si do křesla a přemýšlím. Najednou se přede mnou zjeví tři králové. Dva frantíci, co jim mlíko ještě teče po bradě, a Ital, který za ně mluví a všechny představuje, seznamuje a zapojuje. Po chvíli se kluci odpojují a mně zůstává v péči hovorný hotelový manažer Julio. A tak tam sedím, koukám se na toho Itala, sleduju kouzlo naslouchání v přímém přenosu. Je to kouzlo, které zatím neumím usměrňovat. Je samovzněcovací. Prostě se zažehne. Hoří a nutí toho druhého, aby mluvil a mluvil a mluvil. A pak mi říkal: „Já vlastně nevím, proč ti to povídám. Nerad mluvím o sobě. Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl.“

Kouzlo pozornosti, přítomnosti, které otevírá Pandořinu skříňku a vypouští ven všechno tajené, zahalené smutkem, studem, nejistotou.

A Julio vypráví a vypráví. O tom, jak jeden otec nasytí čtyři děti, ale čtyři děti nenasytí jednoho nemocného otce. O tom, jak se cítí starý a že je čas vyměnit party hard za rodinu. Je mu třicet dva, stejně jako mně, a já se marně snažím v sobě najít zděšení, když o sobě mluví jako o někom, kdo se cítí starý, protože už mu není dvacet. Měla bych se cítit taky stará, s ujíždějícím vlakem před očima, ale necítím. V tu chvíli ne.

Julio. Julio. Julio. Ten večer osamělý stejně jako já. Znuděný životem mezi lidmi, se kterými není, o čem povídat.

Vypráví mi o tom, jak se na všechno brzy vykašle a splní si svůj sen. Na Sicílii, kde se narodil a kde má kořeny. Středozemní ráj, kde jeho rodina patří k těm, kterým se neodporuje. K rodinám, kterým se platí, aby tě chránily. Julio starý hierarchický systém nezpochybňuje. Podle něj je stále moderní a Sicílie by bez něj propadla chaosu neschopnosti místních úřadů. A já se snažím nesoudit a porozumět. Julio nechce být capo di tutti capi. Chce mít svou loďku, dům u moře, rybařit. A platit své vlastní mafiánské rodině za to, že ho budou chránit.

Počkej, stop, to nechápu, přerušuju na chvíli tok jeho vyprávění.  Proč bys ty měl platit vlastní rodině za to, aby ti pomohla, když je potřeba? Jsi přece jedním z nich. It’s easy, vysvětluje ne zrovna pěknou angličtinou. Buď se vrátím na Sicílii a budu součástí rodiny a jejích aktivit. To se mi ale příčí, tohle dělat fakt nechci. Chci žít v Sicílii, ale ne jako mafián, povídá. A pokud chci žít jako obyčejný člověk, musím taky jako obyčejný člověk odvádět poplatky.

Hele a nepřijde ti to tak trochu špatně, když tě někdo nutí, abys mu platil za něco, o co třeba nestojíš? ptám se s bojovnou naivitou. Haha, ty nevíš, o čem mluvíš. Být pod ochranou mafiánské rodiny je to nejlepší, co se ti může na Sicílii stát. Když mi někdo ukradne loďku, zajdu za nimi a za pár hodin ji mám zpátky. A ti, co mi ji ukradli, ještě dostanou. Neptej se co. Pokud bych se spoléhal na policii, nikdy loď zpátky nedostanu.

Snažím se pochopit, jak můžeš být součástí systému, kterého být součástí nechceš a jehož praktiky se ti protiví.

You are very smart which really surprised me. Not so easy to find smart woman, povídá mi. A být mi o deset let míň, cítím se polichocená, ale dnes je to pro mě jeden z těch komplimentů, které dobře znám. A taky mi říká, že sice moc nemluvím, ale když už něco řeknu, pokryju podstatu věci jasně a přesně.

Julio pije, objednává si další a další Peroni, italské pivo, které se vaří v Římě, a já bych si nejradši dala Lucky Bastard, které se vaří v Brně. Svůj k svému.

Everything I’ve tried I’ve tried well, říká mi. A já se to snažím zapsat do hlavy, do mozku, do paměti. Nezapomenout. People are good. People are bad. Neříká nic nového, ale opakuje to víckrát a není od věci si připomenout, co je základní. Že jsme všichni různí. A kde je něco špatně, musí být i něco dobře.

A Julio povídá, povídá, povídá. Šest hodin povídá a já poslouchám. Jsem nejlevnější terapeut pod sluncem, pracuju za jeden gin s tonicem. A ráda. Možná hledám ten příběh, který chci později vyprávět. A možná prostě jsem jen šťastná, že se nemusím obtěžovat smalltalkem, ale jsem s někým, kdo mi umožní jít do hloubky. Možná proto, že je opilý a ztrácí ostražitost.

Co se nahromadí, musí se uvolnit ven, aby tlak povolil a netýral.

Odcházíme před půlnocí, jsem Popelka a on můj lokaj, ale galantnost už pro všechen alkohol nezvládá. Malý podsaditý Ital se vedle mě potácí, občas to nevybere a těžkopádně do mě narazí. A mluví a mluví a mluví, ale teď už ne o sobě, ale o nás. Celý večer se Julio snaží zakončit jako valná většina mužů před ním: zkouší mě nalákat do své nory. A zkouší to dobře. Zve mě na best of Michaela Jacksona. Protože Michael Jackson je nejvíc. A na skvělý gin a silné víno, které voní dálkou a dobrodružstvím.

Ale já vím, že takhle ten večer neskončí. Zmáhá mě únava z množství informací, které se mi protočily hlavou, a nechci mít ráno déjà vu jiných večerů před ním. Večerů, kdy s někým skončíš u něj doma jen proto, že se to nabízí. Chci, aby to tentokrát bylo jinak. Chci, aby to byl večer, kdy jsem poznala Julia, londýnského Siciliána, který mluvil a mluvil a mluvil. A já pak už jen šla a šla a šla. Domů. Lehce a s radostí, že jsem se naučila další lekci. Lekci o tom, že z párty je nejlepší odejít, když neony ještě blikají, ne tehdy, kdy smutně vyhasíná. Bez výčitek svědomí coby kdyby.