Proč stojí za to překonat zábrany a dát se do řeči s někým, koho neznáš? Protože každý má, co zajímavého říct. A proto se ptám.

Utíkám na autobus. Kousek před nádražím míjím vysokého prošedivělého pána s aktovkou. Otáčí se. Pozdravíme se. Zářivý úsměv (#zakladnikouzlo). Jedete do Vyškova? ptá se. A já, že ne, kdepak, letím na bus do Brna. Do Brna vás nezavezu, ale kdybyste chtěla kousek popojet do Vyškova, můžu vás vzít autem. Zdvořile děkuju, ale ne, představuju si v hlavě zbytečnou komplikaci s přestupem ve městě patnáct minut odsud.

Ovšem všetečná opice v mé hlavě už poskakuje. Má v ruce ostrý klacík a tím mě pořád píchá a popichuje). Jano?! Co to je?! Nebuď sociofobní konzerva a jeď s ním. Vzpomeň si na včerejší přednášku (o ní víc už za chvíli). Trénuj sociální interakci a povídej si s neznámými lidmi.

Víš, kolik se toho můžeš dozvědět? Jano?!!

A tak, než během půl minuty dojdu k nástupišti, plynule poslušně měním směr a volám: „A víte co, já bych se s vámi přece jen ráda svezla. Aspoň se dozvím něco zajímavýho. V autobuse se většinou nedozvím nic.“ A on mi pak povídal o tom, jak se ve starém domě dělá podlaha.

To se nejdřív vykope díra. Pak tam dáš štěrk, zaliješ to betonem, ale to ještě není všechno. Pak na to přijde kovová mříž, další beton, penetrační vrstva, polystyren, další beton, vyhlazovací vrstva…

Chápeš, co chci říct? Dost často brečíme nad tím, že se v našich životech nic zásadního neděje, ale neumíme si všímat jednotlivých příležitostí, které se každý den otevírají.

Jsou to takové miniskulinky v našem ustáleném časoprostoru, které nám umožňují přesunout se na chvíli jinam, pokud opravdu chceme

Chceš to zkusit? Pokud se rozhodneš, že si začneš povídat s cizími lidmi, doporučuju patnáctiminutovou průpravu od Malaviky Varadan (krásná jako moje sestra Lili). Možná stejně jako já nejsi na videjka, a proto ti tu přednášku převyprávím po svém. Navíc přidám pár supervtipných příběhů ze života.

Ve stručnosti jsem se od Malaviky naučila tohle:

1. První slovo otevírá dveře

Svírá ti krk bubák umlčovák a strašně se ti nechce říct nic? Ale no tak, prostě to řekni. Ahoj. Čau. Dobrý den. S pořádným úsměvem a nasazením. Máš jen jeden první dojem.

Tohle je tvůj otvírák. Dej do toho všechno!

2. Vykašli se na small talk

Škoda času na konverzaci o blbostech, jako jsou hnusné počasí, předražené citrony a úděsná dopravní situace. Jdi rovnou k věci a ptej se konkrétně, ať se něco dozvíš. Lidi milují, když se jich druhý na něco zeptá. Každý rád mluví o sobě (ano, existují výjimky jako třeba můj nemluvící, avšak ne němý děda. O něm víc tady).

Ptej se, ať z nich dostaneš něco, na co se nezapomíná. Třeba nabídku k sňatku

3. Najdi něco společného

Můj dnešní řidič má malé červené auto Škoda Favorit. Doslova archivní záležitost (červené a archivní mám fakt ráda, jen preferuju zahraniční). Ještě než jsme k němu dokráčeli, shodli jsme se na tom, že malá autíčka jsou nejlepší. Krásně se s nimi parkuje a tak nějak celkově. Jsou to mazlíčci. Vidíš? I kdybychom neměli už nic jiného společného, náklonnost k malým autům nás spojuje. Samozřejmě jsme postupně našli další shodné znaky.

Například jsme zjistili, že oba neděláme nic. On proto, že je v důchodu. Já proto, že na důchod trénuju

4. Hledej jedinečný kompliment

Buď velkorysá a najdi na druhé osobě něco fakt moc moc zajímavého a krásného. Překvap. ♥ Když mi někdo pochválí oči, hm, jasně, pochvala vždycky potěší, ale moje oči mi chválí každý. Když někdo pochválí, že jsem inteligentní, fajn, jsem nadšená, že si toho všiml, ale spolu s očima jsou to dva nejčastější komplimenty.

Zato když můj nový zubař vzrušením nadskakuje, že poprvé vidí pacienta s pětihrannou sedmičkou (normální jsou čtyřvýčnělkové zuby), fotí si mě (ehm, dobře, ne mě, moji levou dolní sedmičku) do archivu a ještě se dozvím, že jsem fakt zajímavá (díky téhle anomálii), budu ho za takový kompliment milovat, dokud nás smrt nerozdělí.

Dej mi pocit, že jsem výjimečná, ideálně něčím deviantní, a jsem jen tvoje

Já lidem nejčastěji chválím oblečení (smysl pro detail, barvu nebo styl), unikátní zájem nebo jednání. Není v tom vypočítavost. Dělám to prostě proto, že si toho nejvíc všímám a vidět tyhle věci mi dělá radost. A když se neodvážím kompliment projevit slovně, aspoň se usměju. #minitrenink

Jo, vím, oni nepochopí, že je to kompliment, ale já vím, že v tu chvíli posílám kompliment. Chápeš, že? Úsměv za úsměv přeci

5. Zeptej se na názor

Lidi milujou, když můžou sdělovat názory. Dost často i bez vyzvání. Neptej se na nic supertechnického a složitého, abys je nedostala pod tlak. Prostě něco obyčejného. Běžného. Ale co tě zajímá. Nebo by alespoň mohlo.

Hm, ó ano, tento výjimečný ejl má střední hořkost, kterou lehce stahuje chuť exotického ovoce s podtóny kokosové dužiny vyvážené kouřovými dozvuky na patře #whocares #youdumb

Když jsem pracovala v Apetitu (superlahodný časopis o jídle), čas od času jsem za odměnu vyběhla od počítače na akci pro novináře: představení nějakého nového produktu, menu restaurace, konceptu. O bizarních tiskovkách můžu psát do nekonečna (a byla by to legrace), ale teď se osekám jen na to, že novináři, kteří na tyto akce chodí, se dají rozdělit na dvě skupiny: ty, co se chtějí rychle zadarmo najíst a vypadnout. A ty, co akci berou jako společenskou událost a skvělou příležitost k networkingu.

Kontakt se dá navázat kdekoliv. Zvlášť když ten člověk nemá možnost odejít a ví, že vedle tebe bude ještě nejmíň hodinu sedět. Něco jako metro, ale vyleštěný a navoněný

Já nepatřím ani do jedné skupiny. Na to, abych se šla někam jen nažrat, jsem příliš hrdá. A na to, abych sama od sebe navazovala kontakt s jinými lidmi, jsem moc introvertní. Ale byla to pro mě úžasná škola. Díky notorickým seznamovačům jsem se naučila univerzální a funkční sadu zahajovacích otázek. Stříleli jednu za druhou. Bez zaváhání.

„Jak se vám tady líbí? Co říkáte na šéfkuchaře? Sympaťák, že? Jak vám chutná ten předkrm/polévka/maso/víno? Nepřijde vám ta panna cotta nějaká gumová? Nezdá se vám, že by ten chleba mohl být vypečenější? Myslíte, že je to jejich domácí? Ten interiér je úžasný, že?“ No páni! Give it to me bejby. I wanna more. More. More.

6. Buď přítomná

Nedávno jsem v kavárně pozorovala dvě slečny. Seděly spolu u jednoho stolu, před každou stála vysoká sklenice caffè latte. Spousta mléčné pěny a nejspíš i nějaký ten hezoučký latte art, aby bylo co fotit a vystavit na internety. #jenspetkazavisti Za celou dobu ani jednou neodlepily oči od svých smartphonů. Poté, co dopily, odfotily a zkontrolovaly všechny online kámošky, zaplatily a šly. Jauvajs! Vypadalo to jako schůzka dvou vysoce nefunkčních autistek.

(Fajn, já si fotím taky, ale mám mobil s kapibarou,  která zaručuje určitou míru roztomilosti, pro kterou mi každý všechno odpustí, takže můžu.)

Týden na to jsem šla na pivo s kamarádkou. Dvě hodiny mi povídala o svých problémech s láskou. Pak se zeptala, co já. No, co já. Já nerada mluvím o sobě, svých osobních až intimních věcech. Dává mi to pocit bezpečí, řekla bych, když o nich vím jen já a nemusím je verbalizovat, a tím přiznávat. Ale chtěla jsem být fér. Když ona mluvila tak otevřeně, asi by bylo fajn taky něco prozradit.

Začala jsem se svěřovat, jak se mi pořád do života i po čtyřech letech nevyžádaně vrací bývalý přítel a… no a ona ani na okamžik nespustila oči z displeje mobilu a chatovala v messengeru s jinou kamarádkou. A ještě se u toho nahlas smála. Dobrá. Takhle mám jistotu, že u ní jsou má tajemství v bezpečí. Znáš to. Co nevíš, nepovíš.

Dej lidem svoji přítomnost. Pozorné naslouchání a pocit, že jsi v daný okamžik jen s nimi. Nebo se jim vůbec nevtírej do života. Díky

7. Město, jméno, zvíře, věc

Čtyři základní detaily, které se snaž o lidech zapamatovat. Odkud jsou, jak se jmenují i další podstatné informace, jako třeba že se jejich jorkšír jmenuje Sindy.

A dál?

Teď už víš všechno podstatné. Až přijde ta správná příležitost, opovaž se dělat, že ji nevidíš. Protáhni se miniskulinkou a odleť na chvíli do jiného časoprostoru.

Pokud zrovna nevedu sáhodlouhé konverzace, snažím se – když mě něco zaujme – sama sebe vyzývat alespoň k rychlému kontaktu. Vyptat na význam tetování baristy ve Starbucks. Vrátit se pár metrů a pochválit slečně, kolem které jsem proběhla, růžové drdůlky na hlavě. A vyzvědět, jak je umotala.

Proč? Prostě mě to zajímá, jsem přirozeně zvídavá kočka. Taky doufám, že mi to karma jednou vrátí a i mě se někdo jen tak zeptá, proč tady sedím a co píšu. Budu si na okamžik připadat zajímavá, výjimečná a otázkyhodná. Dopřej někomu ten pocit i ty. Já čekám…