Pozor, nebezpečí utopení v nostalgii

Proč nás tak rozechvívá tichý smutek po něčem, co bylo, není a už nikdy nebude?

Slunečný hrob od Blue Effect. Ta melodie se mi rozezní v hlavě, když ji nejmíň čekám. Vždycky ve mně probudí touhu po něčem. Po něčem, co nedokážu pojmenovat. Touhu být zase někým, nevím kým.

Mísí mi podivné až zvrácené vzpomínky z dětství. Rajčatovou polévku z hrníčku v domku z živého keře, hru na gumídky a stále ještě teplé tělo jezevčíka Jesiky, když ji naši přivezli mrtvou od veterináře.

Touha po něčem, co nelze pojmenovat

Usínám a chtěl bych se vrátit o nějakej ten rok zpátky. Být zase malým klukem, který si rád hraje, který je s tebou, uvádí píseň Mišík. A já taky toužím se vrátit, ale nevím přesně kam. A nevím proč. Je to jen rozechvělá touha spojená s tichým smutkem. Mlčenlivým a mlčícím.

Vracet se nechceš, protože nevíš kam. A současně chceš, protože tušíš a nevíš co. A to chtění i ne–chtění vytváří ten divně tupý pocit. Touhu po něčem, co bylo, ale co současně už znovu zpátky nechceš. Nechci být znovu malá holka, protože být velká holka mě baví stejně. Snad i ještě víc.

Možná chci zas chvíli nevědět, neznat, netušit. Myslet si, že támhle na konci duhy dětství je zase další duha. A takhle obíhat na bezstarostné duze nevědomosti donekonečna

Udělej minikrok vpřed

Nostalgie prý přichází, když nejsme šťastní v současnosti a mozek nám automaticky připomene šťastné vzpomínky, aby nás nabudil. Problém je, že většina z nás se v nostalgii utopí místo toho, abychom ji brali jako nakopnutí. Přesně takhle mi to před pár dny řekla Lila, která je moudřejší, než by si kdy sama připustila. Mé mladší dvojčátko Lila, se kterou vždycky vzpomínám na arašídové křupky, špagety s kečupem a houpačky za mým, dnes už neexistujícím bytem v Praze.

Pokud nostalgii správně pochopíme, dává nám příležitost vytvořit si nové šťastné vzpomínky. A především novou šťastnou přítomnost

Vzpomínám a nevím na co. Pláču a nevím pro co. Chci zpět a nevím co. Takhle se vždycky cítím, když si pustím Slunečný hrob. Ale ještě než dohraje, mám v hlavě první krok, kterým chci vykročit k novým vzpomínkám. Dnes půjdu zase chvíli na houpačky. A zítra? Zítra si koupím jahodovou žvýkačku, co umí obrovské bubliny, a vezmu psa někam, kde to neznáme.

Pustíš si svou nostalgickou melodii taky? Třeba ti změní den.