Potkali se v lékárně

Každé setkání může být první větou nějakého příběhu. A také nemusí.

Stalo se, když jsem si šla vyzvednout další antibiotika. Letos bezpochyby svoje poslední. V lékárně za pultem mužíček, spíš nevelký a podsaditý, proplešatělý, už od pohledu hovorný.

Skutečnost předčí očekávání. Mrkne na antibiotika. Píše dávkování. Zakazuje mléčné výrobky a hned vzápětí radí jíst víc jogurtů, protože probiotika. A pak mi začne se smutným okem vyprávět, jak Češi vůbec zakysané mléčné výrobky nejedí. To v Bulharsku on jako dítě pil i mléko, které zůstalo pár dnů venku. Kyselé, a tedy nejzdravější.

Vybavily se mi prázdniny před čtyřmi roky, kdy mi bulharské supermléčné kultury způsobily nerozepsatelné žaludeční obtíže. Jenomže ty jogurty jsou tam všude. Typická snídaně? Vejce přelité jogurtem. Typický salát? Okurek (seru vám na okurku, jsem z Hané) promíchaný s mátou a jogurtem a.k.a. sněžanka. Typická polévka? Plave v ní jogurt. Chceš grilovanou rybu? Přelijeme ji jogurtem.

A v břiše už hraje koncert. Od rána do večera. Od večera do rána.

Hovorný mužíček za pultem mi vypráví o Bulharsku, kde já strávila většinu času v Sofii. Krásná metropole v ďolíku lesů. Krásná, pokud krásu vidíš ve spektru různých možností. Já krásu nejvíc vidím v tom, co je divné až škaredé. To je pro mě Sofie tři roky zpátky. Velkolepost byzantských staveb se prolíná s moderními bulváry. Ech, jedním bulvárem.

A naňahňanými uličkami s tureckými cukrárnami, kde si každý den musíš koupit alespoň jednu baklavu. Křupavá oříšková slast se rozpadá na kousky a po prstech ti stéká sladký sirup.

V Sofii pochopíš, co znamená makat jako Bulhar. Spousta lidí tam má obchůdky, u kterých máš prakticky jistotu, že je nemůžou uživit. Ale mají je. A sedí tam celý den. Prodávají veteš. A nebo nějaké svoje výrobky. Příšerné. Nebo o něco lepší. A starožitnosti. A pak zase divnou veteš.

Sofie kouzelná, protože lehce zaostalá a ušmouraná.

Vynořím se ze zrychleného proudu vzpomínek. Pocházíte z Bulharska, ptám se? Jsem míšenec, charakterizuje sám sebe výrazem, který naživo slyším asi poprvé. Slovensky mluvící bulharský míšenec pečující o nemocné v ostravské lékárně. Tak jo.

Vypráví a vypráví. Pěkně si mě odchytnul a zaháčkoval. Zřejmě vycítil, že se špatně vymotávám z něčích spárů. Jsou lidi, kteří si tě umí omotat jazykem jako lanem. Mluví a mluví, nespouští tě z dohledu, když se začneš odmotávat, včas přitáhnou smyčku. A v tomhle případě jsem za to vlastně byla i ráda.

Každé setkání může být první větou nějakého příběhu.

Vypráví mi o Bulharsku. O jeho horách, sopkách, divočině, se kterou se žádná jiná nemůže poměřovat. S brekem by prohrála. Klade mi na srdce, důrazně a bez možnosti odmlouvat, ať se tam určitě brzy vypravím. Přichází nový zákazník a já mám už svoje léky zaplacené a v tašce. Nespouští mě z očí a přestože už mluví s dalším klientem, hovoří i se mnou. Netroufám si odejít a mlčky čekám.

Přemýšlím o svém posledním pokusu prozkoumat bulharskou divočinu. Moje sestra Lila tehdy v Sofii pracovala pro firmu, která vyvíjela bankovní aplikace. Kde někdo bydlí, máš zázemí. Takové výlety mám nejradši. Vyrovnává to můj strach z neznáma, když někde alespoň jeden prvek znám. A tak jsem v zamračené Praze sedla do letadla a vystoupila do suché výhně Sofie.

Lila si vzala volno a naplánovala výlet na bulharský venkov do hor. To znamená, že jsme si řekly, že druhý den, až vstaneme, pojedeme ven z města. Zní to jako plán, ale ne, není to ten plán, který potřebuješ pro cestování po Bulharsku. Takže… dvě hodiny jsme marně hledaly autobusovou zastávku. Z místa, kde měla najisto stát, asi vysublimovala. Přijely jsme někam úplně jinam. Nedalo se tam plavat a nedalo se tam jít do hor. Přestože se tam nedalo plavat, Lile uplavala bota. Nakonec jsme se rozhodly vrátit. Míjely jsme vesnici za vesnicí, zastávku za zastávkou a autobusy míjely nás. Šly jsme asi dvě hodiny, než si Lila vzpomněla, že v Bulharsku ti žádný autobus nikdy nikde nezastaví, pokud si na něj nemávneš. A tak jsme mávaly a pro jistotu i skákaly, aby nás ten další nepřehlédnul.

At least we tried. Ukázkový thug life.

A jak poslouchám toho mužíčka, v hlavě se mi tvoří další příběh, který říká, že za pár měsíců sbalím batoh, obuju svý prošlapaný tenisky a vyrazím do bulharských hor. Mrknout na ty sopky. Fakt tam jsou? Já nevím, ale ta představa mě baví.

Stýská se mi po Sofii, tak jako se mi stýská po jiných místech. I po těch, která mám na dosah. Vytrhnula mě na chvíli z každodennosti a donutila mě přemýšlet jinak.

Každé setkání může být první větou nějakého příběhu. Ale také nemusí. Záleží jen na tobě, jestli k první větě připíšeš i další.