Odžij svůj život a rychle vypadni, šup šup

Jak zpomalit ve společnosti orientované na čas a výkon? Nemám pro tebe žádnou složitou radu. Musíš se k tomu prostě donutit. Zpomalit vědomě. Plánovaně. A hlavně si to dovolit a odpustit.

„Všechny naše příběhy se dnes vyprávějí rychleji, jsme na zrychlení závislí, už jsme zapomněli na půvab staré zdlouhavosti, rozvleklosti, letmého čtení, třísvazkového románu, čtyřhodinových filmů, třináctidílného seriálu, na rozkoš z pouhého trvání, z otálení. Udělej, co musíš, pověz svůj příběh, odžij svůj život, rychle vypadni, šup šup,“ píše Salman Rushdie v knize Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (určitě si ji přečti, je skvělá).

Hlavně nikde nezavazet déle, než je nezbytně nutné. Udělej to svoje a ať už tě tady nikdo nevidí.

O nezpomalení mám, co vyprávět. Jsem nezpomalovací profesionál. #levelexpert Když jsem před rokem odcházela z nadnárodního vydavatelství a kolotoče nekončícího každodenního stresu a více či méně nesmyslných činností, místo přeskočení do jiné práce jsem si prostě jen vzala prázdniny. Byla to pro mě naprosto nová životní situace. Netušila jsem, do čeho jdu. Z lidí, co znám, tohle udělal jenom Láďa Hruška. Nikdy jsem nic takového nezažila. Věděla jsem jediné: když jsem se pro to rozhodla a opravdu to chci, nemůže to být špatně. Už z principu prostě ne.

Skládám úplně novou rovnici se spoustou neznámých a netuším, zda ji zvládnu správně spočítat ani jak dlouho mi to bude trvat.

Když se vyčerpáte, jediné, po čem toužíte, je nedělat nic. Trochu se bojíte, jestli a jak dlouho vás to bude bavit, ale zpočátku o tom nepřemýšlíte, protože jen toužíte po opaku toho, čím jste se dlouho, předlouho trápili. Tedy neustálými povinnostmi. Tím, že pořád něco musíte. Tím, že po vás pořád někdo něco chce. Ráno, přes den, večer. O víkendech. O dovolené. Kdykoliv. A pak po sobě pořád něco chcete vy sami. Učit se. Cvičit. Uklízet. Číst si. Věnovat se blízkým lidem.

Pamatuješ na úkolníček ze základky? Ten můj byl nekonečný. Pokud jsem pár políček vyškrtala, vymyslela jsem si další. Nejmíň dvakrát tolik. Třikrát. Čtyřikrát. Úkoly. Povinnosti. Víc. A víc. A víc. Přesto se mě jako klíště držel neustálý pocit, že

a) nedělám dost,

b) bych měla ještě asi tak milion věcí udělat, abych měla pocit, že něco dělám.

Když čekáš na klid. A on pořád nikde

Takže co se stalo, když mi odchodem z časopisu odpadla velká část mých denních povinností? Překvapivě ne to, co jsem čekala nejvíc. Myslela jsem, že si budu plně vychutnávat nekonečné labůžo nicnedělání a odpočívání. Filmové maratony bez provinilého pocitu. Pyžamový den. Každý den. Že se možná budu nudit, ale vlastně to bude takové to bezva nudění, kdy se nudíš a s lehkomyslností líné Huri jen přemýšlíš, za co v daný okamžik utratíš svůj čas.

Dnes mě čeká náročný den – musím vyřešit velké čokoládové dilema. Bílou s křupinkama, hořkou s karamelem nebo tu mléčnou s nasekanými kávovými kousky? Hm. Hm. Hm. Ne, děkuji. Radši popcorn a křupky.

Co mě ale vůbec nenapadlo? Že nejvíc nebudu bojovat s nedostatkem činnosti, ale s přemírou činnosti. Že se nedokážu zastavit a ponořit do nečinnosti. Pět let v nezdravém korporátním prostředí mě naučilo podvědomě si udržovat konstantní hladinu přepracovanosti. Prostě pro pocit. Jaký jiný zvyk si taky odneseš z kanceláře, kde každý den začíná i končí výčtem toho, kolik hodin přes čas kdo na čem strávil (prokrastinace na Facebooku umí slušně nabourat časový harmonogram, žeano). Kde je neslušné tvářit se neupracovaně, klidně a spokojeně. A kde se oceňuje ten, kdo na maily odepisuje v deset večer a kdo pracuje i během dovolené.

Bohužel, já si tyhle úchylné návyky převedla i do svého čistě soukromého života, kde se nikomu z ničeho nezodpovídám. A kde se hlavně nemusím před nikým předvádět, s nikým poměřovat ani nikomu dokazovat svoji hodnotu, která stojí na dost pofidérních základech (protože pardon, co je to za hodnotu, pokud je odvozená od toho, že pracuješ na dovolené a pracovní telefon zvedáš kdykoliv a kdekoliv?).

Hard work. Time management. Proaktivita. A jsem opět v prdeli

Jak přesně vypadaly mé prázdniny? Hned po prvních dvou týdnech lenošení (protože byly Vánoce) jsem si naordinovala denní desetikilometrové pochody a když ne pochody, tak kratší osmikilometrové ranní běhy. Jednou týdně lekce klavíru. Každý den dvě hodiny přehrávání na klavír. Cvičení. Posilování. Balet dvakrát týdně (s dvěma hodinami dojíždění do Brna). Sebevzdělávací videa. Online kurzy. Čtení literatury, odborné, seberozvojové i beletrie. Šití toho a toho. Vlastní projekty. A k tomu spánek vnímaný jako ztráta času.

Bála jsem se, aby se mi nezkrátily žíly. Abych neztratila řád. Abych se náhodou nerozpadla z nicnedělání.

A především, pokud jsem něco nesplnila, propadala jsem panice, že se válím. Že jsem líná. Že musím něco dělat a svištět víc a víc.

Té panice vlastně propadám pořád. I dnes, téměř po roce, kdy vím, jak moc se chci zbavit toho vnitřního napětí, podvědomého stresu, kterým jako jedem otravuju své tělo, mozek i srdce. A ke všemu dobrovolně. #neuveritelnesmutne 

Ale vím, že to zvládnu. Makám na tom. Každý den, protože se chci posunout dál a mít jistotu, že jsme se něco naučila. Je v pořádku dopřát si o víkendu filmový maraton s pěti snímky jednom v kuse. Nebo si udělat sobotu ve středu. Ráno si hodinu v posteli číst. Klidně místo běhání. Nikomu nic nedlužím. S nikým se nepoměřuju. Dělám všechno jen pro sebe.

Stůj. Otálej. Rozhlížej se. Máš čas

Rychlost svého života si určuju jen já sama. To já tvořím svůj čas. Nechci svůj život odžít rychle. Nechci si splnit svoje a okamžitě odsud vypadnout. Nechci běhat a myslet na to, jak budu psát. Nechci psát a myslet na to, jak budu uklízet. Nechci číst knihu a myslet na to, že musím navštívit dědu a popřát mu k narozeninám. Chci být tady a teď, pomaloučku, polehoučku si žít to svoje.

Proč je to tak těžké? Rychlost je návyk budovaný spoustu let. Čím víc let s ní strávíš, tím obtížnější bude dát jí pápá a uvolnit prostor pro návyk nový.

V Norsku jsou prý v tomhle mistři. Jen si tak plynou. Nikam se nehoní. Žádné sbírání talířů po večeři hned, jak napichuješ na vidličku poslední sousto. Kdepak. Škoda že je IKEA švédská a plná české hamtyhamty nervozity.

Naštěstí mám už svoje místa, která mě léčí a zpomalují. Zapínají ve mně standby tlačítko. Třeba chrámy. Kostely. Kaple. Moje postel, když na mně leží všechny kočky a já se nemůžu ani pohnout. Nebo opravdový, hodně divoký les, tak divoký, že jsem mezi všemi stromy malinkatá. Dotýkám se větví, mechu a cítím klid. Nic víc. Nic míň.

Luxusní nekonečný klid.