Pořád váháš, jestli se do něčeho nového pustit, protože se bojíš, že selžeš? A co když ti řeknu, že můžeš udělat jen jednu jedinou chybu? Nezkusit to.

Život na vesnici má spoustu výhod. Pro mě k nim patří, že mám blízko svoji rodinu. Když chci navštívit dědu Kopřivu, stačí mi přeběhnout přes most kolem hospody, zkontrolovat autobusovou zastávku, projít náměstí kolem kostela a staré radnice, minout školu, bývalý besední dům a jsem u něj.

Mám dědu moc ráda. Děda nemluví. Jakože… není němý, ale moc toho nenamluví (v mlčení je síla. Přečti si o tom). Já taky nejsem zrovna nejvýřečnější. Tatínek taky ne. Nejspíš to bude vlastnost, která se u nás předává prvorozeným potomkům stejně jako jméno Jan. Mnohem radši posloucháme. #borntolisten

Návštěva u dědy je pro mě vždycky tréninkem, jak 30 minut mluvit o čemkoliv bez zpětné vazby. Postupem času jsem si uvědomila, že mě děda poslouchá rád a co říkám, si vždycky pamatuje. A často na to i zareaguje. S týdenním zpožděním, ale zareaguje.

Myslíte si, že přeháním? Hele, zkuste si to. Zkuste třicet minut mluvit do zdi, jo?! A já zvládnu i hodinu.

Děda je pro mě největší frajer, jakého znám. Po smrti babičky se naučil sám bez jakékoliv předchozí zkušenosti vařit a péct ty nejlepší buchty z plechu. Vždycky si v TV magazínu najde nějaký hrníčkový recept. A pak ho vytuní čokoládovou polevou ze sáčku a sypáním ze své tajné krabičky (viz titulní obrázek. Je to skvost). Děda umí taky žemlovku, králíka na smetaně a cokoliv, na co dostane chuť.

Můj děda je frajer, který se v osmdesáti letech sám naučil vařit i péct. Jen tak. Protože chtěl. Protože to přece nic není

Děda peče buchtu. Ó, ten se má

Při minulé návštěvě jsem v našem vztahu zaznamenala výrazný posun. Děda se mnou bez pobízení začal sdílet zážitky ze svého života (o dalších projevech, které zahřejí u srdíčka, si přečti tady).

„Pekl sem buchtu. Ráno jsem si všechno nachystal na linku, než přivezo obědy. Móku, cukr, vajíčka, olej, jogurt… Pak sem to všechno zamichal v mise. Bylo to jak kyt. Nandaval sem to na plech kus po kusu. Rozetřit to nešlo. Řikam si, to je nějaké špatné recept.“

Zkouším hádat: „Haha, dědo, tys zapomněl na jogurt?“

Děda má lišácký výraz. „Ne,“ kroutí hlavou.

Zkouším dál: „Tak vajíčka? Proto to bylo jak kyt?“

A děda se vítězoslavně usměje: „Cuketu! Nechal sem ju v sini, aby se nekazila v teple, a pak sem na ňu s tim obědem zapomněl.“

„Ježiš, dědo, a co jsi s tím teda dělal?“

„No, tak jsem to všechno zase přendal z plechu do misy, vůbec to nešlo, lepilo se to na papir. Nastrohal sem do toho cuketu a bylo to konečně dobry,“ říká děda spokojeně.

Já se mezitím odkrádám do předsíně nasypat do sebe půl pekáče buchty. #otesanek #okradaseniory #smejdka

Sledujete? Dědův proces učení obsahuje spoustu přešlapů, ale on si jich vůbec nevšímá. Jde pořád dopředu, k cíli. Neprožívá se. Nepřemýšlí o tom. Zasměje se jim. Baví ho

Jak díky nezávislosti přestat srát druhé lidi

Můj děda mi pokaždé ukáže, že učit se můžeš kdykoliv a cokoliv. Hlavně nikdy nepřestávej. Znám spoustu lidí, o desítky let mladších, kteří odmítají prozkoumat nové věci a odvolávají se na to, že v jejich věku a nebo prostě tak nějak obecně… chápeš, nemá smysl zkoušet objevovat nové, protože to stejně nikdy nepochopíš. Moc zbytečné práce. Moc úsilí. Nemám na to čas. Nemám na to buňky.

Proč se něco učit, když to za tebe můžou udělat jiní? Protože nejlepší přece je spoléhat se jen sám na sebe. Bez učení oslabuješ svou sílu a nerozvíjíš potenciál. Když vidíš, co všechno dokážeš, začneš si víc důvěřovat. Když dokážeš, co tě dřív ani nenapadlo, vrátí se ti jednoznačný wow efekt. Plus přestaneš srát ostatní lidi, protože je nebudeš pořád s něčím otravovat.

Jsem přesvědčená, že se můžeš naučit cokoliv chceš kdykoliv chceš. Záleží jen na tom, kolik úsilí jsi ochotný vynaložit. To rozhoduje o úspěchu

Děda taky nechce, aby mu tu buchtu někdo upekl. Chce být samostatný. Cení si nezávislost stejně jako já. Cokoliv zvládneš sám ti umožní nečekat, až si na tebe někdo udělá čas. Až ti někdo věnuje něco z toho, co umí. Nepotřebuješ brát od druhých. Tu sílu už máš v sobě. Potenciál učení se a růstu. A s každým krokem, kterým projdeš, jsi silnější a silnější. Dokázal jsi to. Můžeš na sebe být vážně hrdý.

Uč se. Každý den. Pořád. Co na tom, že občas upečeš cuketovou buchtu bez cukety? V životě můžeš udělat jen jednu jedinou chybu. Nezkusit to. Ani jednou. Nikdy.

Photo credit: freephotos.cc