Nečekané novoroční poselství

Přečti si ho a budeš přesně vědět, co si počít s jedničkovým rokem. Pokyny mám přímo od ivanovického šamana, chovatele plazů a pěstitele kaktusů. Vše samozřejmě v jednom balení.

Silvestrovský podvečer. Poslední hodiny roku 2016. Nechtěla jsem porušit zvyk a tradici. Chtěla jsem být jako vždy sama doma. Ale touha udělat i poslední den v roce něco jinak a překvapit sebe sama, zvítězila. Je skvělé být hýbatelem děje vlastního života. A měnit ho tehdy, když už si myslíš, že ho nemůžeš změnit. Když sám sebe skoro přesvědčíš, že karty jsou rozdány a odpor je marný.

Jako třeba když v teplákách dorážíš desátý chlebíček, zapíjíš ho třetím svařákem a smutně koukáš na prázdnou krabičku od máslového cukroví, kterou jsi vyjedla během devadesáti minut depresivního norského filmu. Pro prohloubení znechucení a lehké sebelítosti.

Naštvala jsem se. Sama na sebe. Nasoukala jsem se do svátečního. Rolák, kalhoty, džíska, kožich. Jde se. Jako když jsme chodily hrát zvonkačku, zazvonila jsem na kamarádku a vytáhla ji ven. Její matka neměla radost. Jak říkám, prostě jako když jsme chodily hrát zvonkačku. I tu cigaretu si zapálila tajně až kus za barákem. Po cestě na náměstí jsme sebraly ještě jednu kamarádku. Nakonec jsme byly tři bývalé spolužačky. To už je nějaká parta. Do kožichu se mi dala zima, ale statečně jsme obešly celé město (trasa souhrnné délky 1 km) a hledaly místo, kde by nás chtěli. Želbohu všude jen uzavřená společnost.

Jak poznáte uzavřenou společnost? Všichni sedí kolem stolu, v ruce pivo, koukají před sebe nebo na televizi. Nikdo s nikým nemluví. Ale kdybyste si chtěli přisednout, nesmíte. Je to uzavřená společnost. Na rozdíl od plazmatické membrány zcela nepropustná pro jiné látky.

Přimrzle jsme se dobelhaly tam, kam já chtěla vždycky, ale zlé jazyky mě zrazovaly. Do místního nonstopáče. Není v něm žádná uzavřená společnost a jeho široká náruč je otevřená všemu a všem. Hlavně kouři a alkoholu za symbolické ceny.

Do našeho ryze dívčího koutku si brzy přisednul jeden štamgast a začal povídat. Zpočátku jsem se marně snažila přijít na kloub tomu, jakým jazykem se mnou mluví. Nakonec jsem ho rozluštila jako kombinaci slovenské češtiny, pěti piv a tří rumů. Pak už to bylo víceméně snadné. Řekl mi toho moc. Spousty a spousty. Hektolitry informací mi v posledních hodinách roku 2016 protekly ušima, očima i srdcem. Ale já ti chci předat jen to, co mi pro začátek tohoto roku přijde nejdůležitější.

Přeju si, aby ti v hlavě pořád blikaly tyhle tři věci:

♥ Otevři srdce, ne oči.

♥ Jdi jen tak rychle, jak ti stačí dech.

♥ Stůj rovně. A stůj si za svým. Pevné kořeny jsou základ.

A aby toho nebylo málo, přidám gratis ještě jedno moudro. Není z mé hlavy, ale zaslechla jsem, že minulý rok byl rok jako každý jiný. Plynul jako ty předtím. I další roky po něm. Nic podstatného se nestalo. Nebo možná ano, ale podstatné to teď není. Věci se dějí. Lidé umírají. Neděje se však nic neobvyklého, přestože se nám všechny – ideálně katastrofické – informace, které se na nás každý den valí, snaží namluvit opak.

Jak podstatné je to, co se nám teď děje, ukáže až každý další den. Budoucnost možná.

Žij pro tenhle okamžik. Žij tak, jak se ti líbí teď. Ne jak by se ti mělo líbit jednou.

Nepřemýšlej o tom, zda věci, které děláš, a vztahy, které navazuješ, mají budoucnost. Baví tě teď? Žij je. A bude to dobrý rok stejně jako ten předchozí. Rok je pomíjivá veličina. Dnes už je o tři dny kratší.