Morousova pojízdná terapie

Úsměv sem, úsměv tam, nakonec roztál jako zmrzlina. A to je čistočistá láska.

Dobíhám autobus, přesně načas, zrovna vjíždí do zatáčky. Mám téměř euforickou radost, že jsem to zase stihla. Řidič se na mě už zdálky podezřele směje. Nastupuju, zdravím, kupuju, platím a řidič se spokojeným úsměvem povídá: „Vy se vždycky tak smějete.“ Hm. Jsem v šoku. Chci být milá a v rychlosti ze sebe jen vysypu: „Lepší než se mračit.“ A s úsměvem odkráčím na své místo. V tu chvíli mi to dochází. Trpělivou péčí jsem po půl roce dosáhla toho, že řidič autobusu se z věčně zpuchlého morouse proměnil v milého komunikativního chlapíka. Wham!

Prosím, přetočit

Vraťme se na začátek o 8 měsíců zpět. Připomínám si naše první setkání. S radostným úsměvem nahopkám 1. března v 6.18 do ranního autobusu, rozšafně popřeju řidiči ‚Dobré ráno!‘ a požádám o„Vyškov tržiště, prosím“. Odpovědí mi budiž neměnný kamenný výraz a natažená ruka, do které vkládám dvacetikorunu. Odcházím s lístkem a poděkováním. Řidič ani neotevřel pusu.

Hm. Na tohle většinou reaguju tak, že se zatvrdím. Jsem příliš hrdá na to, aby mě nenaštvalo, že někdo na moji láskyplnnost reaguje ignorací. Nechceš zdravit, nezdrav. Nechceš být milý, nakašli si. Nedostaneš ode mě už nic.

Jenomže… tak nějak mi to nedalo. Nechci se tvářit, jako by mi umřela kočička a chodit s obráceným rohlíkem místo pusy jen proto, že ostatní kolem mě jsou kakabusi. V busu. A pak jsem na stejné zastávce ve stejný čas začala potkávat paní, která se usmívá. Pořád a navíc na zastávku lepí papíry s motivačními a inspiračními citáty. Prohodíme pokaždé pár slov, popřeje mi krásný den. A já chtě nechtě vcházím do autobusu vždycky s úsměvem. A možná i díky ní si nikdy nedovolím tvářit se jako načuřená protiva.

Proč být trpělivá

Vždycky jsem byla přesvědčená, že trpělivost není zrovna mojí vlastností. Přesto miluji kytky, miluji péči o ně a důvěřuji tomu, že když o ně budu trpělivě pečovat, z malinké rostlinky vyroste něco překrásného. Hodnotného. A tak mám dnes doma velekrásky, o které se starám už sedmým rokem. V mém případě úspěch téměř neuvěřitelný. Asi jako řidič, ze kterého se – snad i díky mé soustavné a pravidelné péči – stal příjemně naladěný, usmívající se jelimánek.

Trpělivost, péče, důvěra. To jsou vztahy. Trpělivost, když dáváš kousek po kousku. Péče, to je láska. Bez ní není žádný vztah. Důvěra v to, že pokud tyhle ingredience pečlivě namícháš a udržíš dlouhodobé dávkování, bohatě se ti to vrátí. A myslím, že ta důvěra je to nejzásadnějí.

Jsme všichni sobě zrcadly. Jen některá zrcadla jsou trochu zastřená a déle jim trvá, než začnou odrážet, reflektovat, co vidí. Tak jako můj řidič autobusu, který se zuby nehty bránil hned po ránu úsměvu. Ale pak roztál jako zmrzlina na slunci.

Mrzí mě na něm jen jedna věc: když už konečně roztál, zbývá nám poslední jeden měsíc společného dojíždění do práce. Ve své současné práci brzy končím a snad jen nostalgie mě donutí vstát na ranní bus v šest.