Když tvůj život ovládá sobecký nelítostný muž, můžeš si za to sama? A patří sem vůbec otazník?
Život mé kamarádky Kiki dva roky řídil muž, který nad ní měl naprostou kontrolu. Čas setkání se podřizoval jemu. On byl ten vytíženější. Když mluvil o tom, že zbožňuje nevinné lolitky s kudrnama, obětovala obědovou pauzu a natočila si kvůli němu vlasy. Když se zmínil, že se mu líbí hubené holky s velkými prsy, nechala si předepsat prášky, po kterých jí narostly. Byla taková, jakou ji on chtěl. Bála se být tou, kterou opravdu je, proto, aby ho neztratila.
Cokoliv zkritizoval, změnila. Přestala věřit sama sobě, protože už ani nevěděla, kým je.
S Kiki její vztah prožívám od samého začáku. Od okamžiku, kdy jsme si po třetí dvoudeci rulandského svěřily, že nás ten muž z nějakého důvodu znepokojuje. A během jednoho roku se jím Kiki nechala znepokojovat víc a víc. A pak už to nešlo vzít zpátky.
Ve stejném vztahu žiju už roky i já sama. Přestože ten muž v mém životě fyzicky už není stejně jako Kikin tyran v tom jejím, ani jeden neodolá jediné příležitosti nám do něj zasáhnout. Jsme jako dvoučlenný sebevražedný oddíl. Jako Harley Quinn krát dva. Protože si neumíme svůj život bez nich představit. Zatím ještě ne.
Nechci tě tolik chtít
Se svým sadistou jsem se rozešla před čtyřmi roky. Za devět měsíců intenzivního vztahu s ním se ze mě stala Kiki. To, proč se do mě zamiloval, začal záhy nesnášet a kritizovat. Přestala jsem věřit sama sobě. Přestala jsem vědět, kdo jsem. Co týden jsme se rozcházeli a scházeli. Ten poslední, definitivní rozchod byl mým pokusem zachránit sama sebe před nevyhnutelným rozpadem osobnosti. Naštěstí jsem neskončila jako Kiki, ale byla jsem blízko. Až moc.
Co na mě nejdřív miloval, začal záhy nesnášet a kritizovat. Přestala jsem věřit sama sobě. Přestala jsem vědět, kdo jsem.
Před týdnem mi zavolal, že si na mě po třech měsích, co jsme se viděli naposledy, vzpomněl. Tehdy mi po dvou letech znovu vstoupil do života, aby mi řekl všechno, co jsem potřebovala slyšet, když jsme ještě byli spolu. Jak mě miloval. A vždycky bude. Jak mě miloval tak moc, že se bál, že ho nikdy nedokážu milovat stejně. A pak se zase rychle vytratil a nechal mě samotnou, rozloženou na kousky, bez plánu a pevných bodů, kterých bych se mohla zachytit.
Cesty v kruhu
Proč volá? Protože to tak chce, i když ví, že je to špatně. Bude poblíž. Rád by mě viděl. Rád je v mé přítomnosti. Rád se mnou mluví, říká mi. A já? Nemůžu. Mám na víkend jiné plány s jinými lidmi. Kvůli němu je měnit nebudu. Chci je změnit. Nesmím. „Dobře.“ Ani se nepokusí navrhnout, kdy jindy se setkat. „Můžu ti zase někdy zavolat? Ne za týden, za dva, třeba někdy.“ Přemýšlím. Váhám: „Co ti na to mám říct?“ Na rozdíl ode mě neváhá: „Co zas vymýšlíš? To je jednoduché. Buď ano, nebo ne!“ Manipulátor s přepínacím ano/ne 1/0 mozkem.
Chtěla bych ti umět říct, ať už mi nikdy nevoláš. Neumím to, protože to říct nechci. Zatím. Zatím ještě ne.
Není to jednoduché. Vím, že ti musím říct ne, abych konečně ochránila sama sebe. Drásá mě představa, že budu zas měsíc čekat, jestli se ozveš, další měsíc předstírat, že jsem na to nikdy nečekala, a nakonec mě překvapí tvoje číslo na mém mobilu a zase uslyším tvůj hlas. Ale představa, že už to nikdy neuděláš, je ještě mnohem horší. A tak znovu ztrácím příležitost poslat tě jednou provždy pryč.
Dokud to nebolí, nepoznáš, co je láska
A i když to strašně bolí, nikdy se necítíš tak moc naživu jako v ten okamžik, kdy jsi s ním. A obětuješ tomu všechno. Svůj klid i pocit bezpečí. Šanci mít neextrémní, vyrovnaný vztah (a sama nevíš, jestli ho vůbec chceš). Budeš se kvůli němu týrat hladem nebo sebou pohrdat během záchvatů žravosti, kterými zaplňuješ tu prázdnotu ve svém životě, když v něm není on.
„Moc dobře vím, jak láska funguje – absolutně ničí rozpoznávací schopnosti,“ píše mi Kiki. A má pravdu, ze které se mi chce brečet. Zlostí, která se taví v neodbytnou bolest.
A přestože jím tak strašně pohrdáš a pohrdáš sama sebou, prosila bys ho, ať zůstane. Ať už tě nikdy neopouští. Hledala bys důvody, proč tě má chtít. Chtěla bys, aby tě chtěl. A on tě chce. Ale ne tolik. A ty víš, že si s tebou a tvým životem může dělat, co chce. Dokud neřekneš ne.
Protože chceš znovu cítit. Cokoliv. To, co cítíš jen s ním. Všechnu tu lásku. Všechnu tu bolest. Sílu života. Protože jen s ním se cítíš tak nesnesitelně živá.
Vybízíš ho, aby ti ubližoval. Dáváš mu veškeré zbraně a možnosti. Nabízíš se mu celá. Ve svých touhách nahá a odhalená. A on to přijímá. Sadista si nikdy neodepře. Stěží najít důvod, proč by měl, když ho to uspokojuje. Když tě pořád chce mít ve svém životě. Nechce o tebe přijít. A má moc. Dáváš mu ji ty.
Miluj mě. Chtěj mě. Zůstaň
Vždycky si budu přát, abys mě objímal a říkal mi, že jsem krásná. Že jsem jedinečná a že mě miluješ. Že krásně voním. Chci zase vidět, jak mi nemůžeš odolat, i když bys tolik chtěl. Chci, abys mě ve spánku držel pevně, nejpevněji, jako ses do mě chtěl napořád vnořit a splynout se mnou. A já si budu ve tmě prohlížet tvoje hodinky, pevný světelný bod, stejně odtažitý a chladný, jako umíš být jen ty, když jsi vyděšený z toho, jak moc mě chceš a potřebuješ. Chci slyšet ‚Spinkej‘, když ráno utíkáš pryč a nechceš žádné loučení. Chci zase slyšet tvoje rozhodné ‚Vezmeš si mě?‘, kterým s rozkoší sadisty opakovaně provokuješ moje city a reakce.
Chci, aby ses do mě vnořil a splynul se mnou. Napořád.
Chci tě znovu srát. Znovu se s tebou hádat. Trpět tím neporozuměním, tou propastí rozdílnosti mezi námi. Chci, abys mi říkal hnusné věci, shazoval mě a ponižoval, vysmíval se mi. Protože jedno neumíš bez druhého. Milovat mě a zároveň mě netýrat. Nejde to. Jedno přichází s druhým. A drží se pevně za ruku, jako se ty pořád držíš mě, přestože už čtyři roky žiješ s jinou a naše život se vzdálily. A nepouštíš se, i když se nám už nehty zarývají do masa. A bolí to čím dál tím víc. A hojí se to hůř a hůř.
Když nikdo nevyhrává
Můj sadista je masochista. Ozývá se mi ze svého pohodlného života, který popisuje jako naprosto dokonalý. Kontaktuje mě. Vystavuje se nebezpečí setkání s ženou, která je podle něj extrémní a nevypočitatelná. Která z něj dělá nevypočitatelného muže. Chtivého divocha. Nemůže si pomoct. Chce se s mnou spojovat, protože jen tehdy se cítí opravdu živý. Protože cítí rozkoš z bolesti a z nebezpečí, které mu má přítomnost vnáší do života.
Můj sadista se bojí, že bych nad ním měla moc. Neví, že už ji mám.
Vzrušení. Pohyb. Rozrušení netečnosti. Chce podvědomě rozvracet to, co si drží v pevné formě. Chce ztratit kontrolu, a proto kontroluje. Neví, že je kontrolován sám sebou. Svými pudy. Pudy muže, který vyhledává ženu, která jediná mu dá to, co potřebuje. Oheň. Vášeň. Bolest. Život. Smrt. Život. A bude to dělat, dokud to ona sama nezastaví. Dokud ho já nezastavím.
Nepouštíš se, i když se nám už nehty zarývají do masa. A bolí to čím dál tím víc. A hojí se to hůř a hůř.
Je vlastně rád, že naše setkání neproběhne. Proto se ani nepokouší navrhnout nějakou další blízkou alternativu. Ulevilo se mu. Chtěl se vystavit nebezpečí a moje odmítnutí mu přišlo vhod. Už teď ale ví, že to bude chtít zkusit znovu. Nemůže si pomoct, protože to nechce ještě úplně nechat být. Ani jeden z nás to nechce nechat být. Nemůžeme.
Je tohle i tvoje téma?
Pusť si Polanského erotické drama Hořký měsíc. Krutost za krutost.
Kredit: Myšlenku ‚Masochista donutí sadistu k činu‘ jsem objevila v knize Gabriela Gárcii Márqueze Sto roků samoty. Magický realismus. Miluju.