Když se dveře neotevírají, zaklepej na jiné

Je dobré si včas přiznat, že klepeš na špatné dveře. A najít jiné.

A je to tady zas. Déjà vu. Mobil u ucha, na telefonu majitelku domu, kde chci bydlet. V bytě. V Brně. Ptám se, jak to v novém roce vypadá s možností pronájmu. Nějaký posun? Bohužel, je mi líto, pokud u nás chcete bydlet, vydržte a zavolejte si nejdřív za dva měsíce nebo raději v březnu. Mdloby na mě, tohle slyším už počtvrté. Tak špatnou situaci s byty, jaká byla minulý rok, jsme ještě nezažili, vysvětluje. Všechny statistiky selhávají, povzdechne si. A já si uvědomuju, že i u mě něco selhává. Sen, ke kterému jsem se upnula. Představa, že z pokoje u rodičů se v ten správný čas, až si dám všechno v sobě do pořádku, přesunu rovnou do vlastního bydlení.

Na byt čekám od května, kdy jsem se po půl roce na vesnici vzpamatovala a rozhodla se přesídlit zpátky do velkoměsta. Praha–Ivanovice na Hané–Brno. Není to trasa znělá jako Berlín–Londýn–Tokio, za mě ale pořád dobrý. Od května jsem na čekačce. Jasně, vím, můžu hledat i jinde a nespoléhat se na jedno místo. Hledám. Mé hledání mě ale utvrdilo v jednom: to, na co čekám, je to nejlepší, co pro sebe můžu dostat.

A tak, přestože hledám, víc čekám. A čekám. A čekám.

A když se první lednový týden dozvídám, že opět nic, dochází mi, že je čas překopat plány. Že se nejspíš od rodičů nepřesunu do svého bytu, ale budu muset vymyslet něco jiného.

A protože Ivanovice jsou mi už malé a z jejich energie jsem si vzala vše, co jsem potřebovala a teď potřebuju zas něco jiného, musím do většího města.

Résumé s’il vous plaît

Občas, když něco trvá moc dlouho a nevede, kam si představujeme, pomůže od situace odhlédnout, zrekapitulovat ji a zeptat se, jestli není správný čas svůj postoj trochu přehodnotit nebo třeba poupravit. Já to teď takhle udělala se svojí představou o bydlení, ke které vzhlížím už rok.

A všechno se hýbe a jde jinam, než jsem původně chtěla, ale přijímám to a těším se.

Ačkoliv pro mě ta představa byla vždycky nemyslitelná, rozhodla jsem se místo bytu najít spolubyt. Pro začátek. I proto, že věřím, že každá akce má jako věrného souputníka reakci. Vím, že jeden druh pohybu následuje další. A že když hodíš na klidnou hladinu kámen, rozvíříš stojaté vody. Rozvlníš ji ozvěnou a zničehonic se začnou dít věci. Dokud kámen nehodíš, nestane se nic.

Stojíš na místě? Přehodnocuj. Vždycky je řešení, tedy i tvá situace nějaké má. Možná jen potřebuješ jinou perspektivu. Najít ji ale musíš ty sám.

Na svém ‚dívka bez domova‘ příběhu ti chci ukázat tohle: když to nejde jednou cestou, je dobré se zamyslet a přehodnotit, zda jsme neuvízli na jednom místě. Na mrtvém bodě. V bodě, ve kterém jen sedíš, čekáš, lítostivě koukáš, ale nikam se neposunuješ.

Neplatí to vždycky a je důležité odlišit dva druhy životních situací.

Když se věci nikam nehýbou, možná jen potřebují víc času, aby dozrály. Zatím víš, že někam chceš jít, ale ještě sis nevybral dveře. V pořádku. Pak je účelné setrvat v klidu. A vyčkávat.

Pokud ale cítíš, že potřebuješ jít vpřed, někam projít a dveře už sis vybral, klepeš na ně, bušíš a občas do nich i pořádně nasraně kopneš, protože tě jejich svěřepá uzavřenost neskutečně rozčiluje, zamysli se nad tím, jestli jsou to ty správné dveře. Tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak i všechny dveře vedou do jednoho cíle. Ten cíl je náš život. Důležité je jím nějak projít. Kudy už je míň podstatné.

Jakmile otevřeš jedny dveře, otevřou se další. A pak další a další a další. Jen ty dveře musíš začít otevírat. A najít ty, které se právě otevřít dají.

 

1 thought on “Když se dveře neotevírají, zaklepej na jiné

Komentáře nejsou povoleny.