Tohle není článek o tom, jak následovat svůj instinkt, splnit si své sny a stát se, kým chceš, všemu navzdory. Dnes píšu o tom, jak se díky silné víře a nezdolnému úsilí stát z jezevčíka chrtem. Výzva? Zcela jistě. Legrace? Za všech okolností.
Po cestě na francouzštinu jsem potkala běžkyni. Vedle ní na droboučkých nožičkách popobíhal jezevčík. Paní se snažila ukrajovat své kilometry, velmi brzy jí však došlo, že s psíkem po své pravici bude ráda za každý metr, který spolu poposkočí.
Ten malý nebožáček nepřízni osudu statečně vzdoroval, nezlomný ve své víře a odhodlání. Tvářil se, že chrt je jeho pomalejší brácha.
Víra, naděje, láska
Když jsem začínala na střední škole běhat, měla jsem stejně geniální nápad jako běžkyně z parku. Hledala jsem nějakého milého společníka. Černého Petra si vylosovala Jesina, taktéž fena trpasličího jezevčíka. Daleko jsme nedoběhly. Má kondice za moc nestála a Jesina většinu našeho 500 metrů dlouhého výběhu stávkovala předstírajíc, že musí nutně očuchat každý vzkaz u cesty.
Zatímco Jesina se se svojí nezpůsobilostí k běhu smířila, já ne. O pár let později jsem začala víc tančit a víc běhat a mých ufuněných 500 metrů mi dnes přijde neuvěřitelně legračních. Teď uběhnu 10x tolik jen to hvizdne i bez tréninku. Stačilo jen uvěřit, že jsem běžkyně a za tím si jít. Nebo běžet. Každý den trochu.
Nikdo nemůže zabránit tomu, abychom se stali tím, čemu v hloubi své duše věříme, že jsme.
Misty Copeland od dětství věřila, že je tanečnice. Její tělo je robustním, svalnatým tělem vrcholové atletky, ne subtilní baletky. Ale Misty věřila, tančila a změnila pravidla. V roce 2015 se stala jako první Afroameričanka primabalerínou American Ballet Theatre.
Stejně zajímavý je pro mě příběh českého zápasníka Lukáše Krpálka, olympijského vítěze v judu z roku 2016. V dětství nebyl nijak pohybově nadaný a trápil se i s obyčejným kotoulem. Podle svalových predispozic by mu judo mělo spíš ubližovat, než aby v něm byl úspěšný. Ale on prostě je zápasník, protože tomu věří a taky si za tím jde. Chrt v těle jezevčíka. Sorry, Lukáši.
Jsme tím, čemu věříme, že jsme
Já od dětství věřila, že jsem tanečnice. Jako ve Flashdance a všech těch filmech z 80. a 90. let. Fame, Center Stage, Chorus Line. Každodenní tréninky, dřina na sále, točky a skoky, létání vzduchem. Když jsem v 26 letech s plněním tohoto snu opravdu začala, fňukala jsem, že jsem stará. Často jsem propadala beznaději, ale trénovala jsem dál. Po práci jsem utíkala na taneční sál, kde jsem někdy strávila i čtyři hodiny v kuse.
Nešlo mi to. Chtěla jsem hned vyhrávat a ignorovala, že celý život je jeden nekonečný proces (krásně o tom v textu ‚Tanec, nikoli běh života‘ píše ekonom Tomáš Sedláček). Skoro každou lekci jsem to chtěla vzdát a odejít, ale něco uvnitř mě nutilo vytrvat. Podvědomá jistota, že když to vzdám, přijdu o kus sebe. Protože jsem tanečnice. A tanečnice tančí.
Po čtyřech letech, kdy jsem hodiny svého volného času věnovala tanci, se tanec stal přirozenou součástí i mého těla, nejen mé mysli. Už jsem nedřela, jen jsem plynula. Stala jsem se tanečnicí, protože jsem věřila a vytrvala.
Jsme tím, čemu věříme, že jsme.
Nestačí však jen věřit, musíš se tím i stát. Každý dnem, každou činností, každým kousíčkem své mysli a svého těla.
Můžu věřit, že jsem spisovatelka, ale nikdy jí nebudu, pokud se nebudu psaní věnovat. Pořád. Každý den pár minut nebo pár hodin. Každý den se musím alespoň na chvíli ponořit do toho, čemu věřím, že jsem. Pak uvěří i celý Vesmír (laskavý čtenář odpustí vesmírné okénko. Bez mučení se přiznám, že se jedná o příliš okatý sponzoring Ezo TV. Z něčeho účty zaplatit musím).
Každý z nás se narodil jako něco. Máme své vlohy, talenty, genetické dispozice a zatížení. Jsme stvořeni k nějakému účelu a není nikomu k dobru, pokud předstíráme, že to tak není.
Mezi předstíráním a vírou je ale podstatný rozdíl. Když jsi jezevčík, budou ti říkat, že nemáš běhat jako chrt. Ale já ti říkám: „Běhej jako chrt, jezevčíku, pokud věříš svému srdci chrta!“ Pak tě nikdo nezastaví.
Photo credit: freephotos.cc