Mám v sobě krev toulavé kočky. Nebudu tady s tebou pořád. Vím, že jednoho dne zmizím.
Každý den, když otvírám okno a pouštím Heřmánka s Brusinkou ven, vím, že se možná už nikdy nevrátí. Možná proběhnou kus cesty a najdou něco, co jim bude vonět víc než pelíšek na lednici a granule v misce. Možná se zachovají neopatrně a zapomenou se na kolejích zrovna, když pojede vlak. Možná někde uvíznou, v jiném prostoru a nebudou ho už moct sdílet se mnou. A já to respektuju a přijímám. Může se to stát. A možná se to stane.
Bylo by nefér a pokrytecké od nich čekat něco jiného než sama od sebe. Protože já sama průběžně mizím.
Odpoutám se. Odstřihnu. Mlčím. Přesunu se mimo tvůj svět.
Nejdřív jsem se nechápala. Děsila sama sebe. Proč utíkám od lidí, kteří jsou mi blízcí? Pak přišlo přijetí. Pochopení mého zmizíkovství mě naučilo nepřemýšlet o vztazích v časem budoucím. Teď je teď. Investuju do nich maximum. Teď. Pro teď. Ne proto, aby jednou… Ale aby to teď stálo za to. Neplánuju. Nespekuluju. Nepromýšlím strategie, kdy komu co dát, nedát, pro něj udělat, neudělat.
Dávám. Dělám. Miluju. Teď.
A tak se mi podařilo vytvořit ty nejlepší vztahy. Užíváme si naše teď a neříkáme si: tohle ještě necháme na potom, však je času dost.
Lila před dvěma roky odcestovala z mého života a byla pryč. A teď je zpátky a každý okamžik má sílu stejně jako s Džohy, když chytneme flow. S Niky se nevidíme půl roku, ale víme, že jsme. A pak se vidíme a jsme spolu. S pár gimlety navíc k tomu. Chápe to i Křupka, kterému jsem princip svého mizení vysvětlila. A tak ví, že když se vidíme, není to udržovací povinnost, ale radost. Klidně jednou do roka.
Záleží mi na tobě, proto odcházím
Jsem solitérní samotářka s obtížemi hledající význam lidí v jejím životě. Mezilidské vztahy vyžadují spoustu energie. Často se mi stává a v minulosti velmi často stávalo, že jsem věci přestala zvládat. Měla jsem sotva sílu na řešení svých vlastních osobních problémů, ale všichni ode mě chtěli, abych řešila ještě jejich. A vytvářela pro ně prostor ve svém životě. A ten prostor pro ně začal pohlcovat ten můj. A já ho najednou začala ztrácet. Začala sama sebe ztrácet.
A tak jsem se vždycky sbalila a zmizela. Mlčky. Bez řečí jako kočka. Jednoho dne vyskočíš z okna a už tam nejsi.
Věděla jsem, že kdybych zůstala, nemohla bych už dávat lásku, zájem a respekt. Neumím se přetvařovat a pokud mě něčí přítomnost obtěžuje, protože mi bere sílu nebo se s ní necítím pohodlně, velmi to pocítí. Často mě to bolí stejně jako tu osobu, ale nemůžu jinak.
Vím, že ztrácím. Ale musíš ztratit, abys získal.
Asi nejdál tohle zašlo, když jsem se rozešla s přítelem, který se kvůli mě přestěhoval z bulharské Sofie do Prahy. Bez příslibu práce. Bez vlastního bydlení. Všechno v Sofii uzavřel a opustil. Přijel za mnou. A do pár týdnů byl konec. Ale on neměl kam jít a tak jsme vedle sebe dál existovali. Nemohla jsem vyskočit z okna a zmizet, protože to byl můj byt. Chtěla jsem v něm dál být. A tak jsem seděla a čekala, až vyskočí z okna on. Z počátku jsem předstírala, že se nic neděje, jenomže kočky jsou v předstírání strašně špatné.
Jestli potřebujete hodně dobrou herečku, v kočičích řadách nelovte.
Myslím, že pro nás oba to byly nejhorší dva měsíce v životě. Chtěli jsme zmizet, ale ani jeden jsme neměli kam.
Šťastně spolu. Navždy spolu
A tak, i když právě teď sedím na parapetu s Heřmánkem přilepeném na mém boku, vím, že zítra může být všechno jinak. Nebo třeba za pár minut, kdy si řekne ‚zdrhám ven, a to hned‘. Jednoho dne Heřmánek zmizí. I když se v této chvíli zdá, že nás spojují dva silné magnety.
Podvečerní slunce ho hladí po srsti víc než já, zapírá si o mě packy, kope mi do kávy, kterou mám plnou kočičích chlupů, a je šťastný, že jsme spolu. Oba jsme šťastní. Chci si myslet, že mě potřebuje a miluje nejvíc ze všech živých bytostí na světě. To by bylo super. Úlevný pocit jistoty. A žili spolu šťastně až do smrti. Ale tuhle myšlenku už jsem se naučila nehýčkat.
Nikdo tě nepotřebuje a nemiluje nejvíc ze všech bytostí. Ne navždy.
Kočka s tebou je, protože ji to uspokojuje. A když s tebou být nechce, žádným způsobem ji nedonutíš. Je upřímná. Nelže. Chci, aby se mnou lidi byli, protože je to uspokojuje. Ne proto, že si myslí, že by měli. V takových vztazích je pak spousta sebezapření. A falše. Chci jim dát prostor a chci jim dát volnost.
Když se Heřmánek nevrací, cítím v srdci klid. Vím, že je šťastný tam, kde právě je. A tuhle svobodu bychom si měli dávat všichni navzájem. Bez očekávání a výčitek.
Jednoho dne i já zmizím. Netrap se tím prosím. Občas se vracím. Občas ne. Jednoho dne zmizím a zmizíš i ty.
Patrikovi, který od počátku věřil v mé psaní víc než já sama.