Jak se učím mlčet, nic neobjasňovat a šetřit si ego

O tom, proč je lepší držet jazyk za zuby a neklást odpor. Nemít pravdu nevadí!

Před pár dny mi zavolal kamarád: „Ahoj, pamatuješ, jak jsme se bavili o tom, že potřebuju psychologa?“ Dramatická odmlka. „Tak už ho potřebuju.“ Chápu. Ten psycholog mám být já.

Zevrubný popis klientovy situace

Klientův problém se opakuje často a pravidelně. Když ho někdo vytočí, vyvolá to v něm silnou emocionální odezvu. Nasere se.

Ex post pak tráví většinu času přemýšlením o tom, co přesně měl říct, jak se měl zachovat a především jak to tomu zlořádovi zpětně pořádně vytmavit. A objasnit.

Něco mi to připomíná. Poznáváš se taky?

Prokletá touha objasňovat druhým svůj postoj. Tolik toužíme po absolutním, dokonalém pochopení, až zapomínáme, že nic takového neexistuje. Běháme v nekonečném kolečku. Štveme sebe. Štveme druhé. Vyčerpáváme se.

Pochopit druhého je náročný úkol, už jen proto, že často dobře nechápeme ani sebe samého.

I přes rozvinuté dorozumívací schopnosti, které má člověk jako živočišný druh k dispozici, bývá pro mě občas komunikace s druhými lidmi na stejné úrovni úspěšnosti jako snaha porozumět mňoukající kočce – do určité míry to jde, ale jistotu stejně nikdy nemám.

Zlaté pravidlo zenového ticha

I letos jsem psala pro Apetit piknik. Jídlo je láska, tuto spolupráci miluju. Současně je pro mě vždy velkou školou komunikace, ze které se toho můžu hodně naučit. Hlavně citlivé vnímání vlastního ega a emocí.

Největší sílu projevíš, když zůstaneš v klidu.

Jedna klientka mi napsala dotaz, který nebyl pro mě. Předala jsem jí kontakty a zprávu přeposlala kolegyním.

Co udělala tazatelka? Samozřejmě že obratem odpověděla jen mně a ještě v e-mailu zevrubně vysvětlila, proč jsme naprosto neschopní.

Výborně. Rádo se stalo, nemáte zač a prosím pěkně. Kdo někdy pečoval o firemní sociální média, seděl na recepci nebo v call centru, přesně ví, o čem mluvím.

Má okamžitá ego-reakce velela paní odepsat a řádně se obhájit. Vždyť na mě sprostě hodila špínu, baba jedna kyselá! Co bych tím ale získala? Věnovala jsem jí dost energie a nechtěla pustit už ani chlup.

Kdo odpoví někomu, kdo nečte, nevyhraje.

A tak jsem se zcela vědomě rozhodla jít dál. Ticho a zen.

Mail jsem vhodila do koše (symbolika pro mozek). Během dne jsem se k němu v hlavě dvakrát vrátila, pokaždé se lehce nasrala a nakonec jsem incident pustila z hlavy úplně.

Paráda. Strategie zenového ticha funguje.

Pokud chceš podrobnosti, rychlotahák najdeš tady.

A proč nefunguje vysvětlování?

Když vysvětluješ, musí někdo naslouchat. Ale lidi zas tolik nenaslouchají. Nechtějí, nevědí, že by měli, nevidí důvod. Cílem je uspokojení svých potřeb. Jsme zaměřeni na sebe a svoji bublinku, svůj egocentrický ochranný obal. A za to se na nikoho nemůžu zlobit. Vždyť jsem často přesně taková.

Vybruslit z takových situací mi pomáhá vědomí, že každý má pro své jednání motivy.

Pochopení motivů druhých lidí není jednoduchá disciplína a vyplatí se jen u těch, na kterých vám opravdu záleží.

A u těch ostatních, všednodenních, mi stačí i pouhé vědomí jejich existence, abych odpustila.

Smiřuji se s tím, že nemusím vždy reagovat, obhajovat ani vysvětlovat. Můžu se vzdát kontroly, protože… protože čas i energie se dají využít jinak a líp. Třeba k tomu, abych co nejlépe porozuměla sobě samé.