Ze všech vzorů mám nejraději květiny a námořnické proužky. A pak každého, kdo se mi zdá být dobrým člověkem.

S narozením prvního miminka našeho sesterského klanu přišlo do mého života ještě něco, co jsem si nikdy tolik neuvědomovala. Podíl na rozvoji jiné bytosti. 

Zlato, dobrý člověk je doma

Na mém nedávném pracovním pohovoru padla otázka, která mě zprvu zaskočila: 

„Co považujete za svůj největší životní úspěch?“

Schválně, zkus si na to odpovědět. Teď. Žádné podvádění, všechno vidím. Výsledek prosím zaslat na tajny.vzkaz@nataroza.cz. Jsem moc zvědavá. Jako opice a možná ještě víc.

Já si v hlavě bleskově přehrála svůj profesní i osobní život a uvědomila si, že si nevybavím jednu jedinou konkrétní věc.

Nejvíc hrdá jsem totiž na to, že jsem dobrý člověk. Fráze jako hrom, ale říct jsem ji musela.

Jsem hrdá na to, že se mi daří udržovat a rozvíjet vztahy s lidmi, se kterými nás dělí stovky kilometrů.

Jsem hrdá, že se na mě mí přátelé obracejí, když mají trápení, protože věří, že je vyslechnu a třeba i poradím, pokud si to budou přát.

Jsem hrdá na svou rodinu, protože i když to občas bolí, máme se rádi a vzájemně nám na sobě záleží.

Jsem hrdá na to, že znám své hodnoty a že jsou to nehmotné hodnoty, které mi nikdo nemůže vzít. Mám ráda peníze, za které můžu pohodlně žít, ale mnohem víc si vážím své sebereflexe, díky které vyhodnocuju, měním a vylepšuju. 

Tohle totiž je a vždycky bude můj největší životní úspěch. Jsem dobrý člověk. A už spoustu let věrně plním misi, ke které jsem se kdysi zavázala u piva s kamarádem. 

Tetička Kitty. Ta, co má kočky a plete šály

K čemu směřuje tahle sebechvála? Pointa se blíží, vydrž.

Od loňského srpna jsem tetička Kitty. Říká mi tak Lila, které se narodila miniaturní Isabel. Z Lili je mamča a já jsem teď tetička, což zní tak rozkošně staropanensky, že se tomu nedá odolat.

Tetička Kitty si před pár dny při čtení chytré literatury uvědomila, že její mise být dobrým člověkem má teď další důvod, který ji přesahuje. Je jím Isabel. 

Potřebuji být dobrým člověkem, aby holčička viděla dobré vzory u lidí, kteří ji milují a které miluje ona. 

Jak Isabel roste a vyvíjí se, vidím, že už to není jen o mně. Už nemůžu žít po svém a myslet si, že to na nikoho nemá vliv. 

Děti jsou houby a zrcadla. Nasajou všechno, co se jich dotkne. A zrcadlí vše, co vidí. 

S Isabel, až nabere trochu rozumu, si nepochybně budeme zrcadly a je dobré zrcadlit druhým, co chceme, aby se nám vracelo zpět. Proto je pro mě tak důležité znát Pravdu o sobě a žít v ní, jak jsem psala v textu Sestoupit do hlubin, naslouchat tichu. Nechci, aby si holčička zvykala na přetvářku a lež.

Chci být pravdivá ve svých pocitech i činech, aby Bela viděla autentický smutek i radost. Obojí je důležitou součástí života.

Nikdy Isabel nebudu říkat, jak má žít. Neříkala jsem to ani žádné ze svých sester (ano, mám ochranitelské stigma nejstaršího sourozence).

Chci, aby poznala sebeúctu, sebelásku a sebedůvěru. 

Také si přeji, aby uměla jednat s druhými lidmi s úctou, laskavostí a pochopením a to stejné dokázala nabídnout i sobě. 

Sluníčková výzva

Tím vším ji chci obklopit, protože přesně taková toužím být. Pracuju na tom a Nataroza je součástí mé cesty.

Věřím tomu, že jako dobrý člověk můžu dělat svět dobrým. Věřím tomu, protože to každý den vidím.

Když jsem k světu dobrá, on mi to vrací dobrotou. Když se ze mě stává kyselej nabručenej citron, schytávám od světa to stejné. A dobře mi tak!

Proto tady závěrem mám otázku nebo spíš prosbu na tělo:

„Přidáš se prosím k mé misi Dobrý člověk?“ ♥

Protože svět potřebuje všechny dobré vzory, nejen květiny a proužky.