Jak se vyrovnat se smrtí? Proč je těžké ji přijmout, přestože hluboko uvnitř víš, že smrt je neoddělitelná součást života? Proč život-smrt-život tak ošklivě bolí?

„Každý den, když otvírám okno a pouštím Heřmánka s Brusinkou ven, vím, že se možná už nikdy nevrátí. Možná proběhnou kus cesty a najdou něco, co jim bude vonět víc než pelíšek na lednici a granule v misce. Možná se zachovají neopatrně a zapomenou se na kolejích zrovna, když pojede vlak. Možná někde uvíznou, v jiném prostoru a nebudou ho už moct sdílet se mnou. A já to respektuju a přijímám. Může se to stát. A možná se to stane.“ napsala jsem tady přesně před rokem.

Stalo se. Včera Heřmánek zmizel. A zmizel už navždy.

Když přechází přes cestu černý kocour, znamená to jediné: neštěstí pro kocoura.

Kocour, který uměl žít

Heřmánek byl májové kotě a v máji taky odešel. Život chtěl počítat na celé roky, aby se to dobře pamatovalo. Spočítala jsem jich celých sedm. Heřmánek byl báječná kombinace hrdého divokého kocoura a milého mazlíčka, který se nikdy neváhal rozložit přes klávesnici, abych nemohla psát. Kdyby tady teď byl, nejspíš by udělal to stejné. A pak by vděčně přesunul svých pět kilo na můj klín. Což dělal prakticky pořád. Milovala jsem to.

Heřmánek byl náruživý milovník šňůrek a nití všeho druhu. Ideálně těch nejtenčích. Baštil je jako špagety. Jeho neobvyklé chutě mě stály jednu výplatu a probdělou noc, kdy mohl umřít, nebo taky ne. Dvacet sedm pečlivých stehů spravilo prořezaná střeva a Heřmánka čekalo dalších pět let života, během kterých se samozřejmě pravidelně snažil zasebevraždit sežráním dalších nití. Na ručníku, na náramku, ponožce, čemkoliv.

Kdoví jak chutnají myší ocásky. Nikdy jsem se ho nezeptala.

Když na něj myslím, vidím ho, jak nadšeně pomňoukává, že k večeři dostane maso z konzervy. Jak mi sežere všechen sýr z chleba dřív, než ho stihnu sama posvačit. Vidím ho, jak se na mě jedním okem zírá z košíku na lednici, ven mu visí jen hlava a z ní trčí dlouhý špičák zabiják.

Slyším Heřmánka, jak za oknem v pět ráno mňouká, že se vrátil z výpravy, celý mokrý a od bláta. Cítím ho, jak mi oddaně masíruje záda miniaturními packami. Taky ho vidím sedět, mrskat ocasem a předstírat, že neslyší, když je uražený.

Live fast, die young

A především, vždycky se mi vkrádá do hlavy nejsilnější vzpomínka: Heřmánek, který jde v létě na procházku ke kravám do ohrady. A když na něj zavolám ‚Heřmánku‘, otočí se, mrkne na mě a pak přidá do kroku, abych mu nezhatila jeho skvělou dobrodružnou výpravu na pastvinu za myškami.

Takový byl Heřmánek. Odvážný kočičí mužíček se smyslem pro útulno a dobrodružství. Kocour nadivoko.

Díky přestěhování do bytu v přízemí si Heřmánek užil jednu báječnou letní sezonu plnou myší, ptáčků a dalších dobrůtek. Tu druhou, letošní zahájil s velkou parádou. A velká paráda něco stojí. Vždycky jsem mu slibovala, že spolu budeme bydlet v domku u lesa, se zahradou, kde bude mít volnost a já nebudu trnout kvůli autům, vlakům a dalšímu nebezpečí. Slib jsem nestihla naplnit, ale u jednoho takového lesa teď leží pochovaný.

Schovaný pod kameny jako gringo na Divokém Západě, aby ho nevyhrabaly kuny a lasičky.

Psát o kocourovi a jeho smrti může být patetické, ale láska je patetická. Topí se v nostalgii. Heřmánek byl bytost, která mi rozuměla. Přijímal mě, jaká jsem. A láska nemá pohlaví, nemá rasu, nemá nadřazený živočišný druh. Láska je.

Heřmánek byl. A nejspíš proto je mi teď tak úzko. Byl součástí mé reality, mých jistot a bezpečí. Cítím, jak hluboko uvnitř sebe hledám cestu, kterou jít dál. Hledám důvody, proč a jak jít dál sama bez něj.

Smrt je konečná, nevymluvíš se z ní. Není cesty zpět. Můžeš se jen zastavit, nebo jít dál vpřed. Smrt přináší život. Život přináší smrt.

Heřmánka srazilo auto na hlavní cestě pod domem. Tím směrem většinou nechodil. Snad přibývající měsíc nebo vábení jara. A když jsem ho naposledy hladila a jediné teplo, které jsem cítila, se odráželo z mých rukou, řekla jsme mu to stejné co v lednu dědečkovi, když umíral: „Ale užili jsme si to tady spolu, moc jsme si to užili.“ A jen pro něj jsem dodala: „A když ti bude smutno, zase přijď.“

Epilog

„A tak, i když právě teď sedím na parapetu s Heřmánkem přilepeném na mém boku, vím, že zítra může být všechno jinak. Nebo třeba za pár minut, kdy si řekne ‚zdrhám ven, a to hned‘. Jednoho dne Heřmánek zmizí. I když se v této chvíli zdá, že nás spojují dva silné magnety.

Podvečerní slunce ho hladí po srsti víc než já, zapírá si o mě packy, kope mi do kávy, kterou mám plnou kočičích chlupů, a je šťastný, že jsme spolu. Oba jsme šťastní. Chci si myslet, že mě potřebuje a miluje nejvíc ze všech živých bytostí na světě. To by bylo super. Úlevný pocit jistoty. A žili spolu šťastně až do smrti. Ale tuhle myšlenku už jsem se naučila nehýčkat.“

Nataroza, Jednoho dne zmizím, 28. 5. 2017