„Budeme si volat, ale nikomu to neřekneme, jo?“ aneb Dopisní výzva se nám trošku hroutí, rozpadá, rozvolňuje.
Jak je to s počtem dnů nezbytných k vytvoření nového návyku? 21? 30?
Poprvé po 17 dnech jsem Lile poslala sms, Dopisní výzvě navzdory (více o ní si přečti tady). Mají výzvy náš život obohacovat, nebo ochuzovat? Jak ukázaly předchozí dva týdny, bez telefonního kontaktu se nemůžeme pružně domlouvat, a tak jsem do toho skočila po hlavě.
„Jedu do Prostějova na výlet. Přidáte se?“ A díky nadšenému „Ano ano ano!“ jsme s Lilou a Belou prožily skvělé odpoledne, které by se s puristicky pojatou Dopisní výzvou (žádný messenger, mobil ani mail) nikdy neuskutečnilo.
Od toho dne jsme na mobil opět nesáhly. Nepotřebovaly jsme.
Řád i legrace, jistota i vzrušení
Pravidla nám dávají řád a jistotu. Ovšem jejich porušením vnášíme do života legraci a vzrušení.
Ne vždy se nám chce ustupovat. Snad ze strachu, že ústupek znamená slabost a selhání. Možná se bojíme, že změna nebude fungovat a všechno se jen zhorší.
Co se stane, když…?
Ústupek ukazuje, že umíme v každém okamžiku vyhodnotit situaci, zvážit její klady i zápory a zavčas se pohnout z místa, dřív než na něm nevratně zamrzneme.
I já mám svá pravidla, která čas od času radostně porušuji.
Někdy je vytáhnu z krabičky, obrátím ze všech stran, pořádně s nimi zatřepu a pokud drží pohromadě, zase je do krabičky vrátím a dál se jimi řídím. Když se mi rozpadnou v ruce, přeskládám je jako kostičky lega.
Někdy je rovnou zahodím a krabičku naplním něčím zbrusu novým, soudržnějším. A tak pořád znovu a znovu, dokolečka dokola.
A co pravidla z tvojí krabičky? Obohacují tě, nebo ochuzují? Kdo slouží komu?