Druhý týden s dopisní výzvou přinesl překvapení i zásadní poučení, jak funguje motivace ve dvojicích.

Před týdnem jsem poprvé psala o tom, jak jsme se se sestrou vrátily o pár desítek, možná i nějakou tu stovku let zpátky a pro naši komunikaci nepoužíváme nic jiného než ručně psané dopisy. Výjimka jsou samozřejmě osobní setkání, pokud k nim dojde. Bez telefonu to není vůbec snadné, jak za chvíli vysvětlím.

Je i po dvou týdnech Dopisní výzva (více o ní si přečti tady) stejně zábavná jako na začátku?

Nepodpora společenského styku

Když jsem si v úterý vyzvedla druhý dopis od sestry, docela bolestně mi došla hlavní nevýhoda klasické korespondence: je neskutečně obtížné domluvit si osobní setkání.

Bydlíme ve městech vzdálených od sebe cca hodinu jízdy. Víceméně známe svůj režim dne i společenský život (eufemisticky řečeno není příliš bohatý). Víme, kde jedna druhou hledat, pokud bychom se nečekaně navštívily. Ovšem nepočítala jsem s tím, že když v neděli odešlu dopis, ve kterém oznamuju, že do Brna přijedu ve středu, dorazí mi v úterý dopis napsaný sestrou v neděli, ve kterém mi sděluje, že ve středu jde na oběd se svojí kamarádkou.

Obratem píšu svoji odpověď a opakuji výzvu k návštěvě v pátek či sobotu a ujišťuji Lilu, že já jistojistě dorazím v neděli. Ke mně už ale žádný další dopis nepřišel (velké zklamání), nikdo na návštěvu nepřijel (další zklamání) a v neděli jsem taky nikam nejela, protože poslední dny trpím chorobnou nespavostí a ráno v šest u mě prostě zemřel pes, budík nebudík.

Suma sumárum: od okamžiku, co jsme spustily svoji dopisní výzvu, jsme se s Lilou neviděly.

Za jiných okolností bychom za sebou během dvou týdnů měly už nejmíň dvě, tři setkání, která bychom velmi pružně domluvily podle okamžité nálady, nápadu a možností. Takhle se cítím trochu v pasti. Nejvíc mi vadilo, že jí nemám, jak dát vědět, že nedorazím. Hodně jsem si vyčítala, že jsem nedodržela slovo.

Naše dopisy se trochu míjejí, je to asi i proto, že jsme začaly psát obě současně, a tak vždy v jednom okamžiku letí dvě psaní, každé jiným směrem. Nicméně neklesám na mysli. „Tohle je rozcvička a až najdeme svůj systém, bude naše dopisování lepší a lepší,“ napsala Lila v prvním dopisu. Svatá pravda, sestro.

Jsme v tom spolu, v dobrém i zlém

I přes všechny kupící se nepříjemnosti druhý týden s dopisní výzvou končím překvapivě pozitivně. Odhalila mi jeden fantastický motivátor. Je to síla dvojice.

V posledních dnech mě nesčetněkrát napadlo použít zakázané prostředky, vše si zjednodušit a Lile napsat online nebo zavolat. Zvlášť ke konci tohoto týdne už to začalo být hodně svazující. Byl to však jen nepatrný záblesk. Včas jsem si uvědomila, že nemám právo pokazit, v co Lila věří a co jsme si společně slíbily. Tohle mě na sdílené dopisní výzvě opravdu baví.

Jsme v tom spolu. Je to slib. Sliby se drží, dokud se oba nedohodnou na něčem jiném.

Už hodněkrát jsem se snažila něco opustit a něco nového začít. Úspěšnost se dá přirovnat ke střídavě oblačnu. Když jde jen o mě, jde bohužel o míň, než když je v tom někdo další.

Teď už vím, že pokud se potřebuju v něčem posunout, něčeho dosáhnout a samotná se tím ne a ne prokousat, potřebuju silného spolubojovníka.

Jsi na tom stejně jako já a chceš něco nového vyzkoušet? Něco, co vyžaduje sebezapření, sebeovládání a pořádné množství pravidelně dávkovaného úsilí?

Najdi si spolupachatele. Přítele, který v danou věc věří stejně silně jako ty.

Nestačí, že ji chce taky dělat („No jasně, skvělý nápad, po Novým roce začneme chodit do posilky, taky chci zhubnout.“) nebo že se chce zapojit. Musí vaší společné věci věřit a dávat jí stejnou energii jako ty, ne se nechat táhnout. Musí vás pojit stejná jiskra, vnitřní žádostivost u dané věci vytrvat. A samozřejmě vám to oběma musí něco přinášet.

Touha, chtění, vnitřní puzení, silný důvod – pak se nápad nerozpadne, nerozmělní jako hrouda hlíny ve vodě.

Silný vztah je skvělý základ, pokud potřebuješ silný motivátor. Dvě jsou prostě víc než jedna. Sebe člověk snáz očůrá, ale na druhýho, zvlášť pokud ho má rád, si nedovolí.

Photo credit: freephotos.cc