„Ukončíme Dopisní výzvu,“ zeptala se Lila bez otazníku. A tak jsme tady. Na konci. A nebo možná ne?

Ráda bych uvedla přehlednou měsíční statistiku veleplodné Dopisní výzvy, ale bohužel, já přes číslíčka moc nejsem. Vím jen, že jsem dostala dva dopisy a dva pohledy (jeden jorkšír, jeden medvídek) a já poslala dopisů nejmíň sedm.

Psaní na papír je náročné na čas. Mně osobně to vyhovuje, miluju jakoukoliv příležitost se do něčeho ponořit a pracovat soustředěně. Příležitostí a podnětů tolik není, přitom hluboká práce uspokojuje. Pro Lilu, kterou Isolda nenechá vydechnout, to už tak vítané není. 

Já ale chci psát dál. A z Dopisní výzvy plynule přecházím do Dopisní výzvy 2.0. Chci dopisy předávat sdělení s přidanou hodnotu. 

Psaní dopisů se pro mě během jednoho měsíce stalo přirozeným návykem. Uvědomila jsem si, že je pro mě psané slovo, to opravdové, psané na papír, silným vyjadřovacím prostředkem. Fyzickým ztvárněním mého talentu. Psaní mě naplňuje hlubokým klidem a štěstím z vytvořeného díla. Taky věřím, že do každého svého dopisu zapečetím kousek sebe a ten kousek pošlu dál. Pro radost.

Lila tedy končí, ale já ne. Moje dopisy budou dál putovat do všech koutů republiky a možná i světa (kalimera, Johy). Budou čistit rány, probouzet spící vztahy, překvapovat, sdělovat… dávám jim i sobě naprostou volnost.

Photo credit: freephotos.cc