Při psaní musíme kromě tužky zapojit také mozek. Potvrzuje pět Nataroz z pěti.

William Safire, americký novinář a autor oceněný Pulitzerovou cenou, řekl:

„Kompozice znamená disciplínu, nutí nás přemýšlet. Pokud se potřebujete spojit se svými pocity, fajn – mluvte sami se sebou; děláme to všichni. Ale jestli chcete komunikovat s jinou myslící bytostí, spojte se se svými myšlenkami.“

Miluju tenhle citát, roky ho mám denně před očima. V umění psaní nejde o vyblití ‚co na srdci, to na jazyku‘. Kdepak. Možná v prvním kole ano, ale potom už musíš nemilosrdně krátit, sekat, zbavovat se všech svých kompozičních miláčků, které pro dané sdělení nemají jednoznačný význam.

Sociální média a veškerý levný, téměř bezplatný způsob komunikace zrychluje naše vyjadřování a nenutí nás o něm příliš přemýšlet. Ve stovkách krátkých zpráv sdílíme v dark socialu prostřednictvím aplikací, jako jsou Messenger, What’s up a spol., každé své blablabla. Myšlenky ztrácejí hodnotu.

Když píšu na papír, dostávají moje myšlenky čas. Zjevují se plynule a pomalu v souvislých kompozičních celcích. Pokaždé mě překvapí, že je mnohdy stačí jen přepsat, lehce přičísnout a vydat. Takto vzniká část textů pro Natarozu.

Rozdíl mezi klávesnicí a tužkou v ruce je jako rozdíl mezi lukem a kulometem. Šípy prostě nazdařbůh střílet nemůžeš. Musíš mířit. Zacílit. Promýšlet. Není to žádné zběsilé ratatatatata.

Zkus si vzít tužku, papír a psát. Minimálně po druhé, třetí stránce ucítíš, jak se zpomaluješ, zklidňuješ a začínáš používat úplně jiný slovník, než když ťukáš online.

Možná si budeš říkat, že tohle tě zajímat nemusí. Ty moc nepíšeš. Rozhodně se tím neživíš. Já ale nesouhlasím. Každý den komunikujeme s druhými lidmi slovem i písmem. Kdybychom se všichni řídili pravidlem ‚jít k podstatě a nemlít sračky okolo‘, svět by byl zas o něco krásnějším místem k žití.

Můj milovaný Hercule Poirot by nejspíš namítal: „Mais non, mademoiselle! Na každém detailu záleží!“ Já ale nevyšetřuju vraždu, monsieur détective.

Má nejoblíbenější pomůcka, když se začnu zamotávat, se jmenuje ‚minisukně‘: „Buď jako minisukně. Dost dlouhá na to, abys pokryla subjekt, dost krátká na to, abys zaujala.“ 

Nauč se jít k věci, lidi tě budou milovat. Budou totiž přesně vědět, co nabízíš a co po nich chceš, co jim sděluješ a o co ti v žádném případě nejde. A to je v našem přeinformovaném světě neskutečná úleva.

Kompozice znamená disciplínu. Srovnej myšlenky do latě a říkej jen, co musí nezbytně být řečeno. I tak je toho vždycky víc než dost.

Pod čarou

Pro ilustraci srovnej dvě zprávy od dvou osob, obě mají stejný předmět: domluvu na společném setkání.

Situace 1:

Ahoj, tento týden můžu celý, ale v úterý to moc nevidím, mám tam nějakou pracovní schůzku a s malou musím na očkování, ale zas možná by to šlo navečer, ale ještě nevím, jak mi vyjde hlídání. V každém případě se můžeme vidět taky ve středu, to ale jen tehdy, jestli paní na hlídání přijde v deset nebo ve dvanáct, což zatím není jistý. Čtvrtek by taky šel, ale malá teď má problémy se spaním, takže v závislosti na tom, jestli bude dobře spát, bychom se možná mohly potkat. No, dáme si vědět, je to komplikovaný.

Situace 2:

Ahoj, může být středa ve dvanáct? Kdyby mi vybouchla paní na hlídání, dám včas vědět. Těším se.

Vídíš? Pointa je v tom, že já nepotřebuju znát žádné podrobnosti programu druhého člověka. Nezajímají mě. I já mám svůj program, své každodenní podrobnosti. Pro koho jsou podstatné? Ano, správně, jen pro mě.

Pojďme k věci. Zapojme kompozici. Přemýšlejme trochu o druhých, ne pořád jen o sobě, ano?

Photo credit: freephotos.cc