Ding ding, jarní úklid

Je čas provětrat, přeskládat a vysypat krabice. I kdyby nebylo jaro.

Procházím svým novým bytem a rozhlížím se kolem sebe. Z každého kouta na mě zírá minulost někoho, kdo v něm žil přede mnou. Já sama zatím v bytě nemám skoro nic.

Čekám, až se úplně vyprázdní, abych v něm mohla začít skládat svoji přítomnost. Žít ji.

V tom velkém prostorném bytě, který se zdá být pro všechen ten nadbytečný cizí nábytek stísněný a malý, přemýšlím o hromadění věcí. Je to s nimi jako se vztahy. My lidé pořád toužíme a máme toho tolik na dosah. Chceme všechno, ale zároveň se ničeho vzdát.

Díky a čau. Chci se nadechnout

V průběhu života neustále potkáváme nové lidi, ale přesto máme ve zvyku držet si v životě i všechny předešlé. Místo toho, abychom si uvolnili prostor, vše udržujeme v jednom souběhu.

Prostor se zaneřáďuje, pozornost štěpí. Jednoduchost chybí. Přichází únava. Ale přibývají další a další vztahy, další a další věci a my si všechno zakonzervovaně držíme ve svém prostoru.

Je přirozené držet si ve své bezprostřední blízkosti každý kousek své minulosti a nedávat nepoužívané stranou?

Můj nový byt je velký, prostorný. Přes tu spoustu věcí to však není vidět. Necítím svobodu. Dusím se stejně, jako se dusíme ve svých životech. Připadá nám, že jsme v kleci. Nemůžeme se dostatečně protáhnout.

Často jen nejsme ochotní něco odhodit a ten prostor na roztáhnutí křídel si vytvořit.

Přeplněnost venku vytváří přeplněnost vevnitř. A naopak. Tak mi to řekla Pety, když jsem s ní tohle téma probírala. V naší schopnosti řídit stav věcí kolem sebe je prolnuta schopnost řídit svůj život. Věci jsou nástroje, které mají život usnadňovat, pomáhat v pohybu. Dokud se z nich nestane něco, co většinu svého času obsluhujeme, oprašujeme, co bere prostor.

A stejné je to i se vztahy. Pokud své přátele a známé jen obsluhuju a oprašuju, ale nijak do svého života nezačleňuju, k čemu si vlastně navzájem jsme? Kdo komu slouží a proč?

Chci, aby většina věcí v mém životě měla svůj význam, hodnotu a smysl. Stejně jako vybavení mého bytu. Věci i lidé, kteří jsou v mé blízkosti.

Mí velevzácní prachulapači

Včera jsem ve vlaku potkala známou. Léta jsme se neviděly. Sama se rozpovídala o tom, jak často ukládáme do krabic věci, na které hned zapomene. Kdyby ti po roce tu stejnou krabici někdo dal do rukou, ani nebudeš vědět, co se skrývá uvnitř. A kdybych tu krabici vzala a jen tak ji vyhodila, nejspíš by ti nic z ní nechybělo.

A byl by klid.  Čistý stůl. Zas o jednu zbytečnou sošku v poličce svého života míň.

Ale ono ti to nedá. Když už máš tu krabici v ruce, chceš ji prozkoumat. Převracíš ji v ruce a nedá ti to, aby ses do ní nepodíval. Krabici otevřeš, koukáš na ty zbytečnosti, vzpomínky minulé v přítomnosti zcela bezcenné. Bereš je do rukou, převracíš je a říkáš si: co kdyby jednou snad. Krabici zase zavřeš a uložíš do skladu k dalším. Hromadíš. Zalykáš se. Plíce potřebují prostor k nadechnutí. Ty taky.

Stejně zacházíme i se vztahy. Neumíme je mnohdy ani budovat a už vůbec ne čistit. Lpíme na starých přátelstvích. A přitom už ani nevíme proč. V přítomnosti, tam, kde jsme nyní, pro nás mnohdy představují jen zátěž a víc nic. Ale pořád si říkáme coby kdyby.

Stýkáme se s lidmi, abychom udržovali kontakty, které nám už nijak neprospívají. A možná že ani my jim.

Tak jako dané věci z krabice zapomnění patří jen dané životní etapě, patří i mnohá přátelství a vztahy jen jí. Nech je pak být, dej je stranou. Vyčisti si prostor a uvolni ho novému. Čistému, nezatíženému. Něčemu, co dýchá a umožní ti nadechnout se. Zhluboka. Žádný prach ani pavučiny. Je jaro.


Věnuji: Mé milé Johance, která právě teď uklízí pořádný svinčík, ale maká na něm fest. ♥