Zadání: Popište své vůbec nejneoblíbenější jídlo tak, aby ostatním připadalo jako úplně největší kulinářská lahůdka.
Úroveň: expert
Vylosovaná slova: maska, zranění
Vylosovaná postava: sympatický mladý muž
Jíst, snít a milovat
Anketu o nejneoblíbenější jídlo rovnou vzdávám. Kdo mě zná, ví, že jsem se narodila s vidličkou u pusy. Ne stříbrnou. Všechny ženy našeho rodu se od rána do večera a po celý život cpou. Máma říká: prostě mi chutná. Já říkám: furt žeru. Johy říká: jdu si koupit brambůrky. Lila říká: Kitty, co je špatně? Já mám pořád hlad.
Máme pořád hlad. Snídáme na zahrádce v kavárně, protože je léto, protože je krásně, protože jsme spolu. Stůl pokrývá mozaika jídla. Losos, pomazánka s koprem, míchaná vejce a vejce nahniličko, inuitský koláč s karamelem a taky kus jablečnéo závinu s kopcem nebesky božské šlehačky. Cukr, káva, limonáda a do kávy rum. A ještě se ani nezakousneme do prvního sendviče a už voláme: tyjo, co si dáme k obědu? Nezajdeme na bun bo nam bo?
Sestřin přítel se nám směje. Ačkoliv je to jinak sympatický mladý muž k nám na Moravu naplavený ze Skotska, nechápe. My se taky smějeme. Chápeme. Jídlo je vážná věc. A my jsme ženy rodu mexikánského. O jídle sníme, i když ho jíme. O jídle sníme a pak ho vaříme. O jídle neustále mluvíme. Jídlo připravujeme a v jídle je náš život. Bez jídla nežijeme. Bez jídla nesníme. Dycky dycinky jídlo.
My jsme jídlo. A tak po nás nechtějte říct o jídle nic špatného. Neexistuje nejneoblíbenější jídlo. Jídlo je láska. LÁSKA. A lásku, tu musíš mít v oblibě celou, bez výhrad, bez podmínek. A když mě zmáhá zranění a uvnitř krvácím a trpím, vytáhnu hrnec, rozpálím olej, krájím cibuli, mrkev a taky celer a petržel, mělním koření a mísím chutě, dokud ze mě všechno mé roztodivné kuchyňské býlí nevytáhne bolest a smutek.
Jídlo je život a já ho chci jíst, co živa budu.
Text patří do série Spisovatelská výzva, díky které postupně vytvořím třicet kusů. Více o výzvě na stránkách Renenekuda.cz.