Děkuju děkuju děkuju! Za každý den

Proč je důležité srovnat si před spaním nejmilejší momenty uplynulého dne?

„Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.

Minul den ničím nezkalený, skoro šťastný.

Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát. A že jsou přestupné roky – o tři dny víc…“

Poslední slova z novely Jeden den Ivana Děnisoviče od Solženicyna byla mým prvním setkáním s pomůckou, které inženýři seberozvoje říkají flow list.

Kurz pozitivního myšlení

Nechci nic opakovat, proto Google. Ale ať nejsem za zlou Janu, tak ve zkratce: s flow lístkem přišel psycholog Martin Seligman (mimochodem, jeho koncept opravdového štěstí stojí za probádání). Chtěl tím vyřešit vzrůstající počet sebevražd mezi americkými veterány.

Seligman vychází z toho, že náš mozek si nepamatuje věci dobré, ale moc rád se rochní v tom špatném.

Když se nám pak něco v životě hroutí, je pro nás mnohem snazší přesvědčit sebe sama, že i v minulosti všechno stálo za hovno, a setrvat tak ve ‚všechnojenahovno‘ kruhu.

Jenomže paměť je ošidný nástroj (no schválně, kolikrát jste sami sebe utvrdili v tom, že se něco ne/stalo jen proto, že jste ne/chtěli?) a poradit si s její ošidností pomáhá flow list.

Deníček. Záznamníček. Pár vět nebo mnohem víc, které popíší to nejzajímavější ze dne, který minul. Třeba jen v pár heslech nebo obrázcích, které později lenivému mozku pomůžou rozpomenout se.

Co je nejpodstatnější? Záznamy musí být jen a jen pozitivní.

Vyskočit ve správnou chvíli z vlaku

Nejsem válečný veterán, ale svůj pozitivní deník mám taky. A když mám pocit, že stojím na místě a můj život obestírá nezajímavá nuda, otevírám ho a čtu.

30. dubna

  • Vytvořila jsem web Kryštůfka Robina.
  • Holky na semináři poznaly, že jsem Francouzka, které by to nejvíc slušelo s počítačem někde v kavárně. A to jsem dnes na sobě ani neměla proužky.
  • Chodila jsem bosa po Špilberku a jedla ořechový rohlíček s rumovým krémem. Shodou okolností byl pařížský.

8. května

  • Pomohla jsem mamince v Brně vybrat oblečení. Jsem fakt dobrá dcera.
  • Objevila jsem v Momentě výborný limetový koláč.
  • Naučila jsem se ve Photoshopu kapátko.

17. května

  • Srandóza na očním. Paní doktorka mi doporučila brýle, protože prokazatelně nevidím, a já jí řekla, že si je nechám předepsat jen v případě, že bych si bez nich v budoucnu poškodila zrak. To potvrdit nemůže, a tak jsem brýle odmítla. Tvářila se jako kakabus. Do záznamu mi napsala: Pacientka nevidí, ale je s tím spokojená. Jsem!
  • Byla jsem na čaji u Pety. Dobrý bylinkový, jako vždy. Seznámila mě s moc milou Sylvou. Brzy půjdeme na snídani.
  • Balet byl dnes úplně nejlepší. Cestou na bus jsem to vzala jinudy a objevila jsem turecký obchod s olivama, které jsme s holkama snídaly v Berlíně.

A zrovna včera jsem si zaznamenala:

  • Johanka uvařila ovesnou kaši. Nemusela jsem připravovat snídani. Hurá! Dědova marmeláda padla za vlast (a kaši).
  • Překrásné matně růžové světlo od vycházejícího slunce se promítlo na přijíždějící vlak.
  • Vlezly jsme s Johýskem do blbýho vlaku. Zastavuje až v Kojetíně (průser!). Naštěstí jsme včas za jízdy vyskočily.

Včera, dnes a zítra

Když text procházím, slovo za slovem, větu za větou, tak se usmívám. Prostupuje mě klid a cítím se šťastná, protože vidím, že můj život vždycky byl, je a bude dobrý.

Když na svém životě umí hodně dobrého najít trestanec v sovětském pracovním lágru, jak bych si já mohla dovolit pochybovat o tom, že se mi za celý den nic pozitivního a zaznamenáníhodného nestalo?

A takhle přesně funguje flow list s potenciálem přítomným i budoucím. V daný okamžik mi pomůže uvědomit si, jak šťastný den jsem měla a jak významné věci se v něm staly. A v dnech budoucích mi připomene stěžejní okamžiky mého života, kterým jsem v ten moment nepřikládala takovou důležitost.

Okamžiky natolik zajímavé, abych si je poznamenala do deníku, protože se nejspíš nic zajímavějšího nestalo.

Díky záznamům vím, že mě k pokladně pustila starší paní s manželem, protože jsem měla jen kilo banánů. Že jsem chodila bosa v dešti. Že jsem si na stůl dala šeřík, pomněnky a hluchavku. A byla to krása. Že jsem snídala kafe a koláč, ačkoliv jindy ráno jím jen ovoce nebo kaši. Že jsem byla tak odvážná a zeptala se kluka, který si ke mně v parku přisednul na lavičku, co čte. A četl Muži, kteří nemají ženy od Murakamiho.

Začni si psát dnes, ne zítra, až budeš zase skleslý a demotivovaný. Nauč se poděkovat za hezký den, ocenit sám sebe a vidět zázraky každodenního života.

Možná na psaní zrovna nejsi nebo večer padáš mrtvolnou únavou. Já si taky svůj deníček zážitků nevedu s železnou pravidelností. Ani o to neusiluju. Každý večer se ale snažím z paměti vydloubnout pár věcí, proč končící den stál za to. Čemu jsem se smála, co se mi povedlo, co mě překvapilo.

Přehrávám si svůj krátký film v hlavě. Je v tom kus vděčnosti a sebelásky.

Zachumlej se pod peřinu a dej si dnes před usnutím krátkou pětiminutovku jako Ivan Děnisovič. Rekapitulace pozitivního. Sice se k tomu v budoucnu nebudeš moc vrátit a nepokocháš se retrospektivou svého úchvatného života, jako to čas od času dělám já, ale alespoň vymažeš všechny negativní zprávy.

A místo pocitu, že se hroutí svět, si prostě jen řekneš: wow, to byl dneska zase super den. Protože byl. A protože vždycky je.