Otevřela jsem dveře. A rychle je zabouchla.

Na konci ledna jsem psala o tom, jak člověku prospívá přehodnotit plány, ke kterým se příliš upnul a které ne a ne zrealizovat. Prozradila jsem, že poprvé v životě zkouším spolubydlet s cizí osobou. Vydržela jsem to měsíc. Přesně třicet dnů. A pak jsem to všechno zase zabalila.

Víš, občas slyším hlasy a vidím věci, ale to, co měl v hlavě můj spolubydlící, nechci nikdy v úplnosti zjistit. Ochutnávka stačila. Byla vydatná a těžce stravitelná.

Sliby se slibují, blázni se radují

Nebudu předbíhat, ať příběh nekončí dřív, než začal. Bylo to nějak takhle:

Já sama v pokoji. Sedím u počítače. Po stopadesáté procházím inzeráty ve všech možných skupinách na Facebooku, protože už ze společného bydlení s rodiči blázním. Oni taky. Všichni blázníme. Objevím báječný inzerát. Nevěřím svému štěstí.

Prostorný pokoj, parkety, balkon, průměrná brněnská cena, jeden další dospělý člověk na bytě, který slibuje plně vybavenou kuchyň s mlýnkem na obilí a skládkem e-shopu zdravé výživy. Jako bonus se v inzerátu dovídám, že součástí bytu je taktéž domácí posilovna a fotografický ateliér. Výrazný benefit podle pronajímatele: vysoce kreativní prostředí. Oba pokoje jsou od sebe oddělené celým bytem, soukromí zaručeno. Přestože se jedná o bydlení ve městě, byt se nachází v klidné čtvrti a prakticky hned za domem bují naprostá divočina vhodné pro běhání i venkovní workout. Okamžitě si domlouvám prohlídku.

Podle reakce mám pocit, že mluvím s pošukem, ale nechci to řešit. Chci bydlet, a hned!

O dva dny později natěšeně vybíhám schody do čtvrtého patra. Zjišťuju, že oba pokoje od sebe sice odděluje celý byt, znamená to však chodbu metr krát tři metry. Plně vybavená kuchyně je nacpaná starými, zamatlanými věcmi, které prošly rukama a ústy několika generací. Malý skládek e-shopu zdravé výživy je polička ve skříni se zrnky a semínky, vše otevřené a určené ke spotřebě spolubydlícího.

Nahlédnu do svého budoucího pokoje. Líbí se mi. Vážně. Hezké tmavé barvy a hlavně ty parkety, které prostě miluju kdekoliv, kdykoliv.

Jdeme mrknout do pokoje spolubydlícího. Chce mi předvést fotografický ateliér. Je to umělec. Hrdě máchne rukou ke stěně, kde visí velké bílé plátno. Jdu k ní s naivní otázkou: Za tím plátnem jsou dveře do ateliéru? S naprosto neprůstřelným výrazem mi odpovídá, že ne, tohle je ten ateliér přece. Aha. Já hloupá. Proto je uprostřed pokoje halda starých věcí. To jsou rekvizity. Další jsou taky na balkoně mého pokoje.

Pod rekvizitami se krčí lavice s činkami. Aha. Nech mě hádat. Posilovna. Proto je v mém pokoji archaický rotoped.

Bude moc šokující, když napíšu, že jsem ten pokoj vzala? Prostě mi přišel fajn a mohly se mnou bydlet i kočky. Přistoupila jsem i na to, že domácnost je striktně veganská. Tedy žádné živočišné produkty. Vejce spolubydlící nazýval slepičí ovulací.

Později jsem si upřesnila ještě další dva body z inzerátu. Klidná čtvrt se nachází hned u výpadovky z Brna. Ráno se budíš za vytrvalého hučení aut přijíždějících za prací do centra. A ta divočina, ve které by se mohla tvá velkoměstem znavená duše osvěžit, jest keři zarostlý brownfield se starými továrnami. A víc nic. Jen Kaufland.

Legrace trapná, přihodím ještě své nejoblíbenější hlášky:

• Je to můj byt.

Mám ho v nájmu a nemám peníze na to, abych ho celý platil, protože jsem natolik kreativní, že většinu svého dne nevěnuju ničemu, co by mi generovalo zisk ve formě peněz.

• Byt beru jako dvě oddělené samostatné jednotky, nabízím soukromí a klid, do druhého pokoje nikdy nechodím.

Přijdu domů z tréninku, dveře mého pokoje jsou otevřené, kočky volně běhají. Ptám se, co to má znamenat. Spolubydlící si potřeboval zkontrolovat byt, necítil se v něm příjemně.

Přijdu domů z tréninku, skříň je otevřená, ptám se, co to má znamenat? Jen si potřeboval zkontrolovat svou zásobu DVD v ní uložených.

Přijdu domů z tréninku, pod klávesnicí najdu dva tisíce, co jsem mu půjčila. Žádné klíče od pokoje jsem nikdy neměla.

• Jsem trochu striktnější, co se týče pořádku a udržování čistoty

Organický odpad skladuji v plesnivých krabičkách, které poté zdobí lednici, na které by se dle mých soukromých pravidel nemělo nacházet vůbec nic. Nevadí.

No, ten záchod je špinavý proto, že je starý. To nejde umýt. A použil jsi na to nějaký čistič? Ne, nikdy jsem žádný neměl. Aha (koupila jsem jeden v Tescu. Záchod šel očistit bez problémů).

• Nejsem žádný přísný pan domácí.

Mohla by sis ten hrnec ve své polici místo nalevo dávat napravo? Dělá mi to pocitově zle.

Ne, žádný sušák na nádobí tady postavený nebude, chci jít kuchyní a dotýkat se hladké, čisté plochy bez věcí. Mokré nádobí dávej rovnou do skříňky. Ono doschne.

Mohla by sis ty věci, co máš v koupelně, nechávat u sebe v pokoji? Testuju nový minimalistický život a chci, aby toho na poličkách bylo co nejmíň

Ťuk ťuk, here’s Johnny!

Bydlela jsem s člověkem, který zvládal žít jen ve vlastním světě. Stanovil mu svá pravidla a přišlo mu v pořádku, že podle nich budou žít i druzí.

Pořád mi to ještě nedocházelo. Ani když jsem v noci ze svého pokoje vstoupila do chodby, kde ve tmě číhal spolubydlící a obličejem kroutil do strašidelných šklebů. Vypadal jako posedlý ďáblem. Možná mě tímto prosil o pomoc. Neznejistělo mě, ani když si při prohlížení koutů začal nacvičovat ‚Here’s Johnny‘ scénu Jacka Nicholsona z The Shining a s tímhle výrazem se snažil vstoupit do mých dveří.

Zbystřila jsem teprve, když jsem za stolem, na kterém jsem měla položený svůj gril, našla Ježíše Krista na kříži. Hlavou dolů. Pak Ježíš zmizel. A pak se objevil na kuchyňské lince, z každé strany ho strážili dva dřevění kohouti vylomení z dětské houpačky. Na záchodě byl v úrovni očí umístěna parafráze na Munchův Výkřik. A v úrovni čůrajícího penisu zase mozaika ze zrcadlových střepů a skleněných kuliček. Tu úroveň čůrajícího penisu prověřil můj kluk. Já penis nemám.

Začala jsem špatně spát. Pod postel si dala vymítač zlých sil. A rychle naplánovala zmizení.

Tak nevím, asi jsem všechny signály špatně pochopila. Přesto, že se mě snažil s takovou vervou všemi možnými způsoby zbavit, divil se, proč odcházím. Nechtěl mě pustit do bytu pro mé věci. Část z nich už byla v afektu vyházená před dveřmi. Matraci mi chtěl hodit z balkonu. Nechápal, jak jsem ho mohla takhle zradit. Kvůli mě nebude mít na nájem. Vyjmenoval mi, co všechno pro mě udělal. Třeba že mi dovolil, aby u mě jednou (!) přespal můj kluk. Zamknul se před ním na dvanáct hodin do pokoje, aby ho nemusel potkat.

Ve čtvrti pravých umělců

Blížíme se ke šťastnému konci. Přestěhovala jsem se. Vrátila jsem se zpátky na vesnici. Bydlím teď u statku.  Pod okny mi pobíhají kozy, ovce a kočky. V bytě nemám žádného spolubydlícího. V dvoupatrovém domě další tři nájemníky a psa.

Prostředí mi přijde též velmi kreativní a inspirující. Můj nový soused se už roky pyšní korunou nekorunovaného krále všech maloměstských předzahrádek. Na tu svou může být právem pyšný.

Tvoří ji originální kompozice z pneumatik od traktoru natřených narůžovo, ve kterých se líně povalují trpaslíci se ztopořenými penisy, lišky přikrčené před skokem a další bytosti živočišné a pohádkové říše. Vše vkusně doplňují pugéty umělých kytek, zvláště karafiátů a růží v odstínech fosforově oranžové a růžové výstražně zapíchané do sloupků lemujících zahrádku.

Návštěvy k sousedovi chodí převážně oknem. Hlavně patnáctileté cikánky.

Post scriptum

Před pár dny jsem inzerát na prostorný pokoj s krásným výhledem na Brno opět zahlédla na Facebooku. Někdo se zeptal, co je s bytem špatně, že ho majitel co měsíc znovu nabízí. S bytem nic, odpověděla bych, ale ten zbytek, ten není po každého.

Předávám štafetu dál. Le big úlevné uf!